Sebezkušenostní výcvik

27.04.2014 20:14

 

 


Mediace – metoda, profese, konkurenceschopnost

CZ.1.07/3.2.07/03.0300

 

 

 

 

SEBEZKUŠENOSTNÍ SEMINÁŘ

Vzdělávací program č. 31

 

Specializační výcvik - výukový materiál

 

 

 

 

 

 

Počet výukových hodin

Měsíc a rok vytvoření programu

Tvůrci programu: 1. Garant: PhDr. Elga Marčoková

                          2. Autoři a lektoři: Mgr. Lubomír Smékal, PhDr. Ludmila Piňosová

Garant projektu:   PhDr. Lenka Holá, Ph.D.

OBSAH

Standardní obsah dle jednotlivých kapitol (příp. podkapitol) a strany.

 

CÍL PROGRAMU

Tento pracovní sešit se nesnaží přinášet ucelené informace k tématu, neplní úlohu skript nebo učebnice (to není ani vzhledem k tématu možné), jedná se spíše o základ pro vytváření jakéhosi tematického portfolia. Tvůrci tohoto portfolia jsou nejen autoři pracovního sešitu, ale především vy, kteří dostáváte pracovní sešit do rukou, a kteří s ním budete v rámci programu pracovat.

Primárním cílem sebezkušenostního semináře je především kontakt mediátora se sebou samým, jako se svým „pracovním nástrojem“, uvědomění si svých potencionalit i svých omezení tak, aby byl schopen tento svůj „pracovní nástroj“ lépe poznat, lépe a odpovědněji používat. Sebezkušenostní seminář by měl být také inspirací toho, jak o tento křehký nástroj pečovat.

 

ÚVOD

V rámci tohoto sešitu budete mít možnost vytvořit vlastně takovou základní podobu materiálu, který bude shromažďovat informace, poznatky, postoje, reflexe dění kolem, ale i uvnitř sebe, inspirace, nové otázky, objevy, nápady. Budete si tak vytvářet materiál, který bude specifický a tedy výhradně váš. Tak jako neexistují univerzální pravdy, které by platily za všech situací a pro každého, nebude ani jeden ze sešitů stejný jako kterýkoliv jiný. Vždy by se mělo jednat o originál obsahující to, co odpovídá právě jeho majiteli, jeho situaci, jeho pohledu na svět a stupni jeho sebepoznávání.

Součástí tohoto sešitu bude i nabídka některých technik a metod, které je možno využívat při různých formách sebepoznávání. Jedná se o nabídku, ke které bychom neměli přistupovat rigidně, ale spíše jako k jakési inspiraci.

Kromě této základní části, kterou budeme tvořit společně v rámci kurzu, doporučujeme další rozšiřování tohoto tematického portfolia tak, jak budete prohlubovat poznávání sebe sama. Budete si tak vytvářet stále ucelenější zobrazení toho nejcennějšího nástroje, který máte k dispozici – sebe sama.

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1.      JE DŮLEŽITÉ SE SEZNAMOVAT SÁM SE SEBOU?

 

Ona to vlastně není ani otázka, protože odpověď na ni nám připadá jako naprosto jednoznačná: JE! Je to důležité, protože my sami jsme si nástrojem, který využíváme ke své práci, a abychom mohli jakýmkoliv nástrojem úspěšně nakládat a příliš často se u toho nezranili. Pokud pečujeme o jiné lidi, učíme je něčemu, snažíme se jim pomáhat, mediovat řešení něčeho, na čem se lidé nedokáží dohodnout a objevovat to, co může být přínosem pro obě strany, používáme především sebe. Existují výzkumy, které dosti zřetelně potvrzují názor, že úspěch v terapii nezáleží ani tak příliš na typu přístupu, na tom, jakou školu vyznáváme a jaké techniky používáme, ale především na osobnosti terapeuta. Troufáme si tvrdit, že to podobně funguje i u mediace a mediátorů.

Je samozřejmě nutné, aby byl terapeut či mediátor vybaven „řemeslem“, aby ovládal teorii, byl vycvičen v technikách a v různých způsobech práce s lidmi, ale když přistupuje k vlastní práci, přesouvá se těžiště důležitosti k jeho osobě. Podobně, jak zdůrazňují učitelé bojového umění aikidó[1], je třeba se učit a cvičit techniky, ale v situaci boje (nebo lépe setkání s vyzyvatelem) je nutné na naučené techniky zapomenout a svoji pozornost zaměřit na „zde a nyní“ situaci, abychom mohli pohotověji a přiměřeněji reagovat na to, co se skutečně děje mimo nás a s námi. Předpokládá se, že techniky, které bojovník aikida cvičil, se stávají jeho součástí a přestávají být něčím, co je vně. Do boje tedy vstupuje osobnost (osobnostní výbava), která je formovaná zkušeností, kterou dotyčný zažil. Je to něco podobného, jako když řidič cvikem přestává myslet na to, jak řadit a prostě tuto činnost provádí automaticky.

Proto bychom si měli tohoto důležitého nástroje patřičně všímat a věnovat se mu. Lenka Holá uvádí ve své publikaci[2]: „Za „mediační umění“ lze považovat kombinaci nadání, zkušeností, osobnostních hodnot, intuitivní tvořivosti a komunikačních dovedností, s nimiž mediátoři vstupují do vztahů s klientem a nasazují v něm svou jedinečnou osobnost jako nástroj.“ (str.86) A o kousek dál: „Pro výkon profese mediátora je třeba vyloučit osoby nedostatečně zdravé, dále osoby výrazněji neurotické, agresivní, nedostatečně tolerantní, neschopné empatie, netrpělivé, bez schopnosti získat důvěru, osoby nedostatečně čestné, málo energické a rozhodné, neschopné spolupracovat, motivovat, málo sociabilní, příliš introvertní.“ Tím jistě výčet toho, co může v rámci osobnostních dispozic práci mediátora narušovat, nekončí, naznačuje ovšem výmluvně důležitost všímání si jednotlivých aspektů osobnosti nositele této profese.

 

2.      CESTY SEBEPOZNÁVÁNÍ

 

Cestou k sebepoznání může být individuální práce na sobě, kde se můžeme věnovat „svépomocně“ sebevzdělávání, sebereflexi, případně meditativním technikám a jiným postupům, které s sebou ovšem nesou významné riziko jednostranného a nekorigovaného přístupu, ve kterém se můžeme stát obětí nesčetných iluzí a zkreslených pohledů o sobě a o svých vztazích se svým lidským i „ne-lidským“ okolím. Výhodou je, že nejsme vázáni na žádnou instituci a pomoc někoho zvenčí, nicméně výše uvedené riziko je značné. Taková „svépomocná práce“ může být užitečná především jako doplnění jiné formy, která nám může poskytnout také vnější korekce našich závěrů a umožní o našich pravdách, ke kterým dospíváme, také alespoň občas trochu zapochybovat.

 

Dobrou metodou samostatné práce může být například psaní deníku. Deník, který píšeme jen sami pro sebe, a jeho obsah není určen nikomu jinému, bývá užitečný z několika důvodů:

1.      Můžeme v něm být naprosto upřímní, není důvod, proč se stylizovat na základě vědomí, že jej může číst někdo jiný.

2.      Pomáhá nám pojmenovávat svoje myšlenky, pocity, tendence, dojmy a dávat jim jasnější formu. Jinak řečeno, pomáhá nám formulovat, to co cítíme, abychom s tím mohli lépe nakládat.

3.      Umožňuje nám s formulovanými myšlenkami, pocity a postoji lépe nakládat, pracovat s nimi přehledněji a strukturovaněji. Může nám pomáhat rozlišovat své silné a slabé stránky, zisky a ztráty, šance a rizika, která jsou spojena s nějakým rozhodováním, ujasňovat si vztahy k různým osobám z našeho okolí.

4.      Umožňuje nám, abychom si lépe a přesněji pamatovali, co jsme v nějaké fázi našeho života cítili, na co jsme mysleli a co nám připadalo jako důležité, co jsme pociťovali, v jakých podmínkách jsme se nacházeli, na co jsme zapomínali, co nás ovlivňovalo a kým jsme byli ovlivňováni a mnoho dalšího.

5.      Umožňuje nám lepší a přehlednější kontrolu našich myšlenek, postojů hodnot, pocitů s časovým odstupem, což nám dává příležitost nahlížet na to, co jsme zapsali tak trochu z jiného úhlu, který nám může původní vyjádření potvrdit nebo je můžeme na základě tohoto „posunutého náhledu“ korigovat.

6.      Deník nám může poskytovat užitečné orientační body na cestě k vlastnímu růstu. Můžeme si lépe uvědomit své zdroje, své tendence, své stereotypy v jednání, opakované chyby a souvislosti, ve kterých se vyskytují, a mnoho dalšího.

7.      Deník nám konečně může také poskytnout vzácnou chvíli zastavení v překotně běžícím profesním i osobním životě.

Nezáleží tolik na tom, jakým způsobem budeme deník psát, zda použijeme papírovou nebo elektronickou podobu, není dáno, co by se v deníku mělo objevovat a co ne, důležitější je řídit se tím, co na nás v daný čas silně působí, čím se intenzivně zaobíráme. Na užitečnost psaní deníku poukazuje mj. J. Rainwaterová, ve své zajímavé knize věnované seberozvoji.[3]

Přece jen jistější cestou je individuální práce pod vedením nějakého konzultanta, učitele, terapeuta, poradce či supervizora. V tomto případě může být naše práce systematičtější a jasněji strukturovaná.

Za supervizorem nebo konzultantem můžeme přicházet s kazuistikami, které se týkají naší práce, toho, kde máme pochybnosti o správnosti svého postupu, kde nás práce s klienty osobně ovlivnila nebo na nás osobně silně působí, nebo kde potřebujeme jasněji na svoji práci a svoje místo v ní nahlédnout.

Za poradcem či psychoterapeutem přicházíme, buď pokud se potřebujeme lépe orientovat v sobě, nahlížet lépe na vlivy, které působí na naše vnímání a prožívání, naše jednání a chování, nebo nás dokonce něco přímo trápí, komplikuje nám naši práci či život, způsobuje nám nějaké utrpení. Za pomoci terapeuta můžeme odkrývat rizikové oblasti naší osobnosti, místa, na kterých jsme snadněji zranitelní, na které citlivěji reagujeme. Můžeme rozkrývat vlivy, které si s sebou neseme na nevědomé úrovni, ale které mohou nás a naše prožívání a jednání významně ovlivňovat. Řadu problémů si můžeme přinášet z dětství nebo prostě z jiných období svého života, a může se jednat o zážitky a problémy, které se nám nepodařilo v průběhu dosavadního života úspěšně uzavřít a my jsme nuceni je stále dokola a v různých situacích opakovat. A opakujeme je i v situacích, kde si jejich význam nejsme schopni uvědomit.

Nevýhodou takové cesty sebepoznávání je fakt, že musím o svých potížích nebo problémech s někým povídat, často s někým, koho prakticky neznám a je pro mne cizí osobou, se kterou teprve musím vztah navazovat. Tato nevýhoda ovšem může být současně i výhodou, protože problémy, o které jde, se mohou právě v této situaci autenticky objevovat. Terapeut má možnost nahlížet nově a nezaujatě na situace a problémy, ve kterých se já sám mohu zacyklovat, a mohou být pro mne nezřetelné. Může svým odlišným pohledem pomáhat odkrývat to, co by pro mne samotného mohlo být velmi těžko racionálně i emočně  dostupné. Za výhodu konzultací s cizím člověkem, který není součástí mých nejužších přátelských či rodinných vztahů, lze považovat i to, že po ukončení terapie zůstává problém i s jeho intimitou uzavřen a bezpečně „zakonzervován“ v uplynulé a ukončené terapeutické situaci a nepřesahuje dále do mého osobního života, aniž by ho opětovně kontaminoval připomínáním a vědomím toho, že moji nejbližší vědí…

Při této formě práce můžeme pracovat s hlubinnými problémy v prostředí bezpečí a  relativní intimity, kdy do svého světa pouštíme pouze osobu terapeuta. Terapeut nám zpravidla nedává přímé rady a doporučení, nepřebírá tedy za nás odpovědnost, ale spíše nás na cestě sebepoznání doprovází a pomáhá otevírat skrytá zákoutí naší psychiky.

Konečně také existuje třetí základní cesta k sebepoznání, a to je cesta skupinové práce. V takovém případě se věnujeme objevování sebe a práci se sebou ve skupině dalších lidí, většinou pod vedením terapeuta (trenéra, vedoucího, poradce, facilitátora…). Pracujeme tedy v jakémsi sociálním mikrosvětě, v relativně chráněném prostoru, kde si může odzkoušet bez nebezpečí, obvyklého v reálném životě, situace, s nimiž máme problém, ve kterém se mohou poměrně snadno objevovat naše stereotypy jednání s ostatními lidmi, naše scénáře, se kterými k ostatním lidem přistupujeme, kde vstupujeme do autentických vztahů s konkrétními lidmi, kteří jsou také členy skupiny, kde máme možnost zažívat i své „zacházení“ s delegovanou autoritou terapeuta.

Skupiny mohou být různého druhu. Můžeme pracovat v tzv.:

1.      Otevřených skupinách, což jsou skupiny, ve kterých se průběžně mění jejich složení. Takže v průběhu existence takové skupiny dochází k fluktuaci jejích členů, někteří členové skupinu opouštějí, jiní do ní v době její existence vstupují.

2.      Uzavřených skupinách, kde zůstává počet jejích členů i jejich konkrétní složení neměnné od jejich otevření, až po jejich ukončení. V těchto skupinách tedy nedochází k obměnám jejich členů.

Oba typy skupin jsou funkční, ale každá z nich vytváří pro své členy poněkud jiné prostředí. Jedním z významných rozdílů může být například pocit bezpečí ve skupině, ve které její členové přicházejí s řadou více či méně důvěrných sdělení. Uzavřená skupina bývá vnímána jako mnohem bezpečnější prostředí, než skupina s fluktuujícími členy, kde úroveň vztahu a pocitu známosti mezi jejími členy bývá různá. Uzavřená skupina dává daleko více příležitostí ke vzájemnému bližšímu poznání a vytvoření vztahu větší důvěry. V uzavřených skupinách je tedy možno pracovat s hlubšími úrovněmi osobností jejích členů a lze lépe zužitkovat přirozenou dynamiku takové skupiny.

Skupiny se liší také svým zaměřením. Na tomto místě neaspirujeme na úplnost, nabízíme jen to nejzákladnější členění:

1.      Terapeutické skupiny. Tyto skupiny jsou většinou určeny, a jejich způsob práce tomu odpovídá, na psychoterapii lidí s psychickými problémy (ambulantně nebo v rámci nějakého klinického zařízení). Takové skupiny bývají často homogenní (tzn. její členové mají podobné problémy). Cílem těchto skupin bývá zlepšení zdravotního stavu jejich členů.

2.      Tréninkové skupiny. Tyto skupiny tolik nepracují s důvěrností, jsou spíše zaměřeny na učení se a trénink specifických dovedností s využitím skupiny.

3.      Skupiny osobního rozvoje (grow groups). Jedná se o skupiny, které v sobě obsahují tak trochu prvky předcházejících dvou typů skupiny. Hlavním cílem je podpořit u jejich členů poznávání a uvědomění si sebe, svých základních rysů, svých předností a svých rizik s využitím skupiny a zpětných vazeb jejich členů v bezpečném prostředí vzájemné důvěry. Toto sebepoznávání je doplněno možností vyzkoušet si alternativní způsoby naplňování svých potřeb, případně trénování optimálního jednání. Členy této skupiny nebývají lidé s psychiatrickou diagnózou závažnějšího psychického onemocnění. I zde se ovšem mohou objevovat a rozkrývat hlubinné problémy osobnosti.

4.      Svépomocné skupiny. Pro úplnost se ještě jen zmiňujeme o formě svépomocných skupin, které jsou složeny pouze ze členů skupiny, bez terapeuta (trenéra), které se většinou scházejí za nějakým specifickým cílem (např. „anonymní alkoholici“, vyléčení gambleři, oběti domácího násilí…).

Na počátku práce skupiny je nutné vytvořit prvotní dohodu mezi terapeutem (trenérem) a členy skupiny, jejíž základní součástí jsou explicitně vyjádřená pravidla chování ve skupině a zacházení s důvěrnými informacemi. Zde uvádíme takový návrh dohody, se kterým obvykle pracujeme my:

Dohoda o dodržování pravidel práce ve skupině:

1.      Otevřenost, upřímnost.

Není to povinnost, ale možnost hovořit o všem. Tím, kdo určuje rozsah a hloubku sdělení o sobě, jsem já sám. Ostatní se mohou na cokoli ptát, já mám právo kdykoli říci, že nyní na jejich otázku neodpovím, necítím se, nejsem připraven (lze si domluvit i stop-signál). Moje odmítnutí má být přijato bez pocitů křivdy, odsouzení či urážky, má být respektováno. Neznamená to, že otázka nemůže být v průběhu času položena znovu. Toto je mnohem lepší, než lhát, vymýšlet si subjektivně přijatelnou odpověď, která není v souladu s mými skutečnými pocity a prožitky. Je ale dobré si uvědomit, že na míře mé otevřenosti, opravdovosti a upřímnosti závisí i míra mého zisku z účasti na skupinových sezení.

2.      Odpovědnost v jednání.

Mluvit lze o všem, vyjádřit co nejupřímněji své pocity, a to i ty, jež by mohly být vnímány jako destruktivní, ne zrovna pozitivní a přátelské. Nebát se za své pocity a jejich vyjádření převzít zodpovědnost. Důležitá je i forma jejich vyjádření; mluvíme o svém pocitu ze situace, chování druhého, ale neodsuzujeme jeho osobu jako takovou. Tedy např.: „Teď jsi mě naštval, to co jsi právě řekl nebo udělal, se mě nepříjemně dotklo“, nikoli „jsi nemožný, zlý, necitlivý“.

3.      Diskrétnost

Předpokladem důvěry, pocitu bezpečí a jistoty ve skupině je dodržovat „informační embargo“ o složení skupiny, o všem, co se ve skupině děje. Je třeba odolávat dotazům okolí i své vlastní potřebě sdílet intenzivní zážitky ze skupiny s blízkými lidmi. Toto je základní podmínka umožňující otevřenost a upřímnost, bez níž nemůže práce ve skupině být autentická, intenzivní a přinášející členům skupiny osobní zisk.

4.      Práce s „šedou zónou“.

Setkávání členů skupiny mimo skupinová sezení není žádoucí v průběhu celého času, kdy skupina trvá. Realita je taková, že zcela zabránit se tomu nedá, pracujeme s dospělými lidmi, jimž nelze zabraňovat v projevech svobodné vůle. Mezi členy skupiny vzniká zvláštní forma blízkosti, která někdy vyústí v situaci, že se po skupině „jde na pivo“. Pokud již k takovému mimoskupinovému setkání dojde, pak je důležité vyhnout se jakémusi pokračování skupinové práce, mluvit o událostech na skupině, problémech osobního života, které by měly být předmětem skupinového sezení. Nedodržení této zásady má velmi rušivý vliv na skupinovou práci. Pokud dojde k mimoskupinovému setkání, nebo i k situaci, že se některý z členů skupiny setká se skupinovým terapeutem k individuální konzultaci, měli byste o tom informovat na nejbližším skupinovém sezení ostatní členy skupiny i terapeuty.

5.      Účast.

Důležitá je dochvilnost a pokud možno plná účast. Pokud přijdu pozdě, ruším rozběhnutý proces, chybí mi informace. Neúčastí na sezení ochuzuji sám sebe, ztrácím kontinuitu s děním ve skupině. Je třeba si také uvědomit svůj vlastní význam pro skupinu. Tím, že chybím, ovlivňuji výrazně i ostatní členy skupiny a skupinové dění. Bývá to vnímáno velmi negativně.

6.      Deník.

Do deníku mám možnost zaznamenávat své pocity po skupině, své nápady, otázky, které jsem nestihl nebo nechtěl říci přímo na skupině. Mnoho z mého sebepoznání nenastává přímo na skupinovém sezení, ale v mezidobí, kdy ve mně pracují a doznívají podněty ze skupiny a skládají se mi do nových souvislostí. Deníkové záznamy úvah a postřehů jsou velmi cenným materiálem pro mne i při pozdějším čtení, třeba i dlouho po skončení skupiny. Kromě mne do deníku nahlížejí pouze terapeuti, kteří jeho obsah nezveřejňují, reagují na něj písemně a jsou tak v lepším kontaktu s mým aktuálním rozpoložením, které nemuselo být zcela zjevné nebo srozumitelné přímo na skupinovém sezení.

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3.      FENOMÉN MOCI

Alespoň na chvíli se zastavme u jevu, který je pro pomáhající profese dosti důležitý a tím je fenomén moci. Pečovat nebo pomáhat znamená někomu jinému, strukturovat jeho svět, kterým se obklopuje, a kterým je obklopen a přebírat za něj zodpovědnost. To děláme jak v situaci jednoznačné péče (například péče o zdravotně postižené nebo o oběti nějaké katastrofy), ale také při mediaci. (Jaroslav Puchmertl používá v této souvislosti dokonce termín „pastorální moc“[4]). Pojem moci patří k těm pojmům, který všichni tak nějak intuitivně chápeme, ale moc a její chápání může mít řadu podob.

Autoři Josef Lukas a Josef Smolík[5] navrhují dělení moci na „moc k něčemu“ a „moc nad něčím“. Tyto dvě moci spolu ovšem velmi úzce souvisejí, je těžké si představit uplatňování moci nad něčím, bez současné schopnosti být mocný k něčemu. „Moc k něčemu“ je chápána jako schopnost něco vykonat, něco moci a „moc nad něčím“ směřuje k ovládnutí něčeho nebo někoho.

Stanislav Komárek v knize Spasení těla[6] rozlišuje tzv. formální moc a charismatickou moc. Formální moc je delegovaná, je mocí velitelů, většiny politiků, úředníků, charismatická moc je mocí spíše neformální autority, je to moc učitelů, guruů, rodičů a většinou i poradců, sociálních pracovníků, psychologů, lékařů a snad i mediátorů (někdy ovšem i jejich moc je založena na formálních základech – tam, kde u těchto profesí neformální autorita chybí).

Formální moc je většinou vědomá, charismatická využívá v daleko větší míře nevědomí. Při uplatňování charismatické moci se vůdce (poradce, mediátor) zpravidla tváří nenásilně, vstřícně, vyjadřuje často starost, snaží se pomáhat, ale svoji moc přitom může stavět na více či méně oprávněném očekávání, že dělá lepší rozhodnutí, že lépe ví, co je dobré a co špatné, že přesněji ví „jak to má být“. To je něco, čemu lze jen těžko nepodlehnout. Je to lákavé a příjemně lechtivé, protože to mediátorovi (či jinému „pomahači“) přináší pocit jakési nadřazenosti a pocit moci nad ostatními, nad klienty.

Nepřipomínáme tento fenomén proto, abychom se snažili o nemožné, tendenci k moci potlačit, ale spíše proto, abychom si tento jev a jeho závažnost plně uvědomovali, a abychom si jej měli možnost uvědomovat i sebe samých. Je třeba vědět, že ten, který je nositelem moci, přebírá také podstatně větší díl odpovědnosti, kterou ovšem snímá z těch, kteří jsou objektem jeho moci, a to bez ohledu na to, zda si je toho vědom. Pokud si přivlastňujeme právo rozhodovat o tom, co se bude s druhým dít bez významné účasti jeho voleb, přivlastňujeme si současně i odpovědnost za svá rozhodnutí a za důsledky svých voleb jak u nás samotných, tak i u těch, za které se rozhodujeme. To je důležité, aby si uvědomil mediátor či poradce, který má tendenci nechat se zlákat očekáváními svých klientů a přijmout roli experta a toho, kdo udílí rady, protože „zná správná řešení“. Pokud rozhoduje za klienta, snímá z něj i jeho odpovědnost za své chování a bere ji na sebe. V této souvislosti hovoří Stanislav Komárek (v již citované knize) o tzv. „klientském výkonu moci“, kde často sami podřízení (klienti) jakoby vyžadovali sami, aby byli zbaveni moci a současně s ní i odpovědnosti. Pokud z klientů skutečně snímáme jejich díl odpovědnosti za svůj osud, paradoxně tak vlastně bráníme možné skutečné změně a problém či problémy klientů konzervujeme nebo dokonce prohlubujeme. Koneckonců pomoc, kterou mocný poskytuje, vlastně často pomáhá udržovat „bezmocného“ (podvolujícího se moci) v jeho bezmoci.

Východiskem může být pouze to, aby ti, kterým se snažíme pomoct, nalezli cestu ke svépomoci a tedy i k převzetí vlastní odpovědnosti a nalezli tím svoji moc. Na pozitivní vliv převzetí odpovědnosti za sebe upozorňuje Christoph Kolbe ve svém textu[7], ve kterém se mj. zabývá předpoklady, které přispívají k osobnímu štěstí v životě. Jedním z nejdůležitějších předpokladů je podle něj vlastní aktivita lidí, kdy se šťastní lidé daleko více vnímají jako aktivní činitelé svého života. Mají pocit, že jej mohou sami aktivně ovlivňovat, a že mu nejsou vydáni na pospas. Zvládání přiměřených úkolů poskytuje lidem vyšší pocit vlastní hodnoty a činí je šťastnějšími.

K tomu, aby se poradce či mediátor chycení do pasti vlastní nereflektované moci ubránil, je velmi užitečná pravidelná supervize či intervize pomáhajícího, která ho může účinně chránit tím, že mu umožňuje svoje tendence v tomto směru reflektovat a udržovat je na vědomé rovině.

Místo pro poznámky o moci ve vztahu k činnosti mediátora:

 

 

 

 

4.      SYNDROM VYHOŘENÍ

V této části se zastavíme u jednoho termínu, který je tak trochu módní a možná také poněkud nadužívaný. Někdy jej také používáme, aniž by nám bylo zcela jasné, co jím ve skutečnosti myslíme. Lidé, kteří pracují v oblasti pomáhání jiným lidem, jsou většinou vystaveni dlouhodobě silné zátěži. Tato zátěž je o to větší, že pomáhající profese nutně v rámci své práce vstupují do osobních kontaktů se svými klienty a to i přesto, že se chovají jako profesionálové. Na situace v těchto vztazích nutně citově nějakým způsobem reagují, prožívají radosti, bolesti se svými klienty, lítost, bezmoc, nevděk a celou řadu dalších pocitů, které mohou pro pracovníka znamenat zvýšenou zátěž. Pomáhající pracovník bývá přetížen množstvím kontaktů s různými lidmi, často dostává minimální kladnou zpětnou vazbu o tom, že se mu něco podařilo. Zátěž může zvyšovat i skutečnost, že pracovník není pro svou práci dostatečně vycvičen a prožívá nadměrnou profesionální nejistotu, která může ovlivňovat jeho sebehodnocení.

Zátěž, které jsme vystaveni, může být krátkodobá, ale tu často dokážeme zvládnout, i když je silná. Problém většinou nastává především tehdy, když zátěž působí dlouhodobě. Pokud se dlouhodobě dostáváme do situací, které nám způsobují zátěž, a máme minimum příležitostí, jak odčerpanou energii doplňovat, může u nás nastoupit stav, kterému se říká syndrom vyhoření.

Mezi jeho hlavní příznaky patří:

·         deprese

·         apatie (netečnost), ztráta nadšení, schopnosti pracovního nasazení, zodpovědnosti, nechuť, lhostejnost k práci

·         ztráta sebedůvěry, negativní postoj k sobě, k práci, k instituci, ke společnosti, k životu, problémy v soukromém životě

·         pocit, že to, co dělám, nemá vlastně ani smysl, že stejně nic nezměním

·         úzkosti, potíže se soustředěním, zapomínání

·         pocity výrazné únavy

·         časté nemoci

·         tělesné potíže (bolesti hlavy, problémy hybnosti, vysoký krevní tlak…)

·         sklíčenost, pocity bezmoci, popudlivost, agresivita, nespokojenost

·         pocit nedostatku uznání

·         omezení kontaktů s klienty i s kolegy…

Nejedná se o obyčejnou únavu, kterou známe jako reakci na něco namáhavého, co jsme právě absolvovali, a kde nám stačí, abychom si odpočinuli, prospali se nebo se rozptýlili nějakou odpočinkovou aktivitou. Jedná se o únavu, kterou pociťujeme víceméně neustále, a která je doprovázena právě zmíněným pocitem ztráty smyslu své práce.

Mezi rizikové podmínky vzniku syndromu vyhoření patří situace, kdy se do pomáhající práce vrháme s velkým nadšením, bez dostatečné průpravy a dostatečného zázemí. Říká se, že vyhořet může především to, co hoří.

Nadšený pracovník pracuje zapáleně bez ohledu na pracovní dobu, nevyvažuje výdej energie jejím přísunem a pro svou práci doslova žije. Začíná pociťovat bezmoc a beznaději (HH z angl. Helplessness & hopelessness), přestává být iniciativní, přestává se o práci aktivně zajímat a zanedbává své odborné rozvíjení, stává se apatický. Klienti jej v podstatě jen obtěžují, méně komunikuje i se spolupracovníky. Nakonec se jako kyvadlo přehoupne do minusové polohy – u pracovníka se objevuje syndrom vyhoření. Je to období emocionálního vyčerpání, depersonalizace (pocit ztráty sebe, vnímání sebe jen jako kolečka v soukolí, bez možnosti aktivně zasahovat.), období pocitu ztráty smyslu jakékoli snahy cokoli měnit. Tyto pocity bývají doprovázeny dosti výraznými somatickými potížemi. Syndrom vyhoření se ovšem neobjevuje najednou a nečekaně, jedná se o něco, co na sebe předem upozorňuje a čemu je možné se bránit a na co je možné se připravit.[8]

Eldwich a Brodsky[9] vyjmenovávají pět fází vývoje syndromu vyhoření:

Entuziasmus a naděje - Začínající pracovník srší elánem, má velká (a nerealistická) očekávání. Dobrovolně pracuje přesčas, práce ho zcela naplňuje, identifikuje se se svou profesí a tak zanedbává volnočasové aktivity.

Stagnace - Počáteční nadšení uvadá, dotyčný se ve své profesi už trochu zorientoval a zjistil, že má svá omezení a že ne všechny ideály půjdou naplnit. Rovněž se už začíná ohlížet i po jiných, než jen pracovních věcech – bere v potaz osobní potřeby, koníčky.

Frustrace - Pracovníka začínají zajímat otázky efektivity a smyslu vlastní práce, protože se opakovaně setkal s nespolupracujícími klienty, technickými a byrokratickými překážkami. Mohou se vyskytnout spory s nadřízenými i počínající emocionální a fyzické potíže.

Lhostejnost - Stadium apatie přichází po déledobější frustraci, když na frustrující situace nemá dotyčný vliv (ať už domněle nebo objektivně). Mnozí lidé se potýkají s tzv. HH-syndromem charakterizovaným bezmocností a beznadějí.  Pracovník vnímá své povolání jen jako zdroj obživy, dělá pouze to, co musí, a odmítá jakékoli novinky, rozhovory se spolupracovníky i žádosti o práci přesčas. Klienty se často cítí obtěžován.

Konec (vyhoření) - Jako poslední nastává období emocionálního vyčerpání, depersonalizace (pocit ztráty sebe, vnímání sebe jen jako kolečka ve stroji atp.), pocitu ztráty smyslu a vůbec všech možných projevů syndromu vyhoření.

 

Pokud se chceme bránit syndromu vyhoření, můžeme si minimálně všímat tří okruhů, u kterých se alespoň na chvíli zastavíme:

1.      Všímejme si sebe sama a vlastních vnitřních podmínek:

Součástí předcházení syndromu vyhoření a stresu vůbec je absolvování kvalitní teoretické a praktické přípravy na povolání, které nám pomůže v získávání profesionální jistoty a odborného zázemí. Odborný přehled a pocit realistické profesionální jistoty (která ovšem nemá nic společného s odbornou nadutostí), nám umožňuje minimalizovat stres z nekompetentnosti. Ovšem stejně jako nedostatek odborné přípravy spojený s odbornou nejistotou, může být nebezpečný i nedostatečná odborná příprava a nedostatek zkušenosti v kombinaci s nerealistickým sebevědomím a s nedostatkem sebereflexe a pokory.

Měli bychom znát také sebe sama, své přednosti, ale i své nedostatky, co je pro nás prospěšné a co nám škodí, kde jsou naše slabá místa, co je pro nás nebezpečné, jaké prožíváme úzkosti, jaké přesahy si přinášíme například ze své vlastní výchovy v původní rodině a jak se tyto vlivy mohou projevovat v procesu naší pracovní činnosti, jak ovlivňují naše chování, na jaké podněty reagujeme citlivěji, protože souvisejí s nějakými našimi vlastními nevyřešenými problémy? Nereálné vnímání sebe, svých dispozic, své motivace může opět přispívat časnějšímu vyhoření a prohloubení stresu. Lepšímu sebepoznání a uvědomění si svých dispozic, tendencí a přesahů, reálnosti svých očekávání a uvědomění si svých motivací může sloužit například účast a absolvování nějakého skupinového programu, který se zaměřuje na tzv. osobnostní růst („grow group“) nebo jiný program zaměřený na sebepoznání a rozvoj osobnosti.

2.      Všímejme si svého pracovního prostředí:

Je dosti důležité, abychom vnímali také smysl své práce a svého pracovního počínání, a abychom měli možnost svoji práci plánovat. Důležité je také naše věcné pracovní prostředí, to, zda se v něm orientujeme, je přiměřené naší činnosti, nevyskytují se v něm významné rušivé vlivy.

 

3.      Všímejme si svého mimopracovního prostředí, ve kterém se pohybujeme:

Naše psychická hygiena je významně ovlivňována tím, co se děje mimo naše zaměstnání a mimo pracovní prostředí. Významným prostředím je naše rodina. Je to prostředí, ve kterém můžeme obvykle vystoupit ze svých rolí, ve kterých vystupujeme v zaměstnání a na veřejnosti vůbec a být víc sami sebou. Je to prostředí, od kterého očekáváme přijetí, ve kterém se můžeme svěřit se svými starostmi a radostmi, kde máme pocit bezpečí, kde dochází k naplňování našich emočních potřeb, kde máme možnost prožívat blízkost a sdílení. Takové harmonické rodinné prostředí nás může významně „očišťovat“ a být zdrojem a nástrojem psychohygieny. Rodina, která neposkytuje pocit intimity, ve které existuje napětí, nevyřešené problémy a konflikty bude působit naopak jako velmi významný stresor.

Podobně může být významná skupina přátel nebo jednotliví přátelé. I v tomto případě nám tato společnost umožňuje vystupovat v jiné roli, než je tomu v zaměstnání. Přátelé bývají prospěšní mj. i k tomu, že s nimi můžeme pěstovat své koníčky a zájmy, můžeme se mimopracovně realizovat a také my můžeme být pro své přátele užiteční. Zpravidla se jedná o prostředí, ve kterém na sebe nemusíme dávat příliš velký pozor a nadměrně se kontrolovat. A to je samo o sobě také úlevné.

Koníčky a zájmy stojí, podle O. Kondáše[10], za povšimnutí v souvislosti s psychohygienou, protože jsou vhodným vyplněním volného času, protože vyjadřují bohatství lidských schopností a energie a jsou také formou jejich rozvoje, a protože přinášejí lidem uspokojení, znásobují jejich spokojenost. Koníčky a zájmy tedy znamenají aktivní vyplnění volného času, tzn. že udržují člověka v aktivitě, a tudíž udržují a podporují jeho schopnost, aktivně ovládat svůj život, což je jeden z předpokladů udržení si své moci (a moc, ve smyslu „já můžu“, je základním předpokladem a příznakem zdraví – a nejen duševního).

 

Místo pro poznámky – jak se bráním já syndromu vyhoření:

 

 

 

 

 

5.      „BURZA METOD A TECHNIK“

     V následující kapitole předkládáme nabídku různých postupů a technik, které nám mohou usnadnit a zprostředkovat lepší poznání sebe sama.  Mohou pomoci ke znovuzpřítomnění vnitřních obsahů mysli, které jsme si neuvědomovali, ale které významně ovlivňují naše současné prožívání, chování a fungování ve vztahu k sobě i ke svému okolí. Někdy dovedeme docela obratně slovy vyprávět příběhy svého života tak, jak jsme si je v průběhu času,  pod vlivem osobních zkušeností a s vědomím určitých normativů, uspořádali, a už si ani neuvědomujeme, že ne vždy jsou tyto příběhy skutečné, že jsou v nich kapitoly odsunuté, zapomenuté, protože nestrávené, nepřijaté, které přesto významně ovlivňují náš život.

   Existují však i jiné způsoby než slova, které nám mohou až překvapivě rychle umožnit autentický prožitek něčeho z této „třinácté komnaty“. Tyto techniky fungují jako navigace na cestě, kterou jsme pozapomněli a nepamatujeme si, kudy vede, ke které nemáme mapu, ale kterou bychom přesto měli projít, i když ne vždy najdeme v jejím cíli něco, co nás prvoplánově rozradostní.

     Tady je nutno upozornit, že vzhledem k časovému rozsahu našich setkávání, se budeme vyhýbat používání a nabízení technik a postupů, které jsou příliš hlubinné a jejichž výsledky bychom již nestačili adekvátně zpracovat a „zaobalit“, ošetřit. To neznamená, že se nesetkáme v průběhu některých sezení s intenzivnějším prožitkem. Také se může stát, že v průběhu našich setkání použijeme kreativně a nečekaně postup, který nebude součástí této nabídky, ale tak je to přece v naší práci vždycky, že reagujeme na aktuální situaci, která není nikdy do důsledků předvídatelná…

     Některé z nabízených technik je dobré absolvovat s vedením terapeuta či terapeutů, kteří mají výcviky, v nichž se s těmito technikami hlouběji pracovalo. Některé si tedy alespoň „ochutnáme“ a zpracujeme v průběhu našich setkání. Některé si po ozkoušení v rámci skupiny můžete opakovat a procvičovat sami. Jiné pak budou spíše informací a inspirací k prohloubení a získávání zkušenosti sebe sama, např. v déletrvající terapeutické sebezkušenostní skupině. Všechny se ovšem stanou součástí portfolia z tohoto výcviku.

 

 

 

Křivka života

 

 

+

____________________________________*

-

 

čára budoucnosti:

+

______________________________

-

 

 

 

Nakreslete křivku svého života. Začněte svým narozením na počátku přetištěné čáry a veďte křivku až do současnosti, která je označena hvězdičkou. Ve zbylé části vyjádřete své očekávání nejbližší budoucnosti. Čím výše bude vaše křivka v plusových hodnotách, tím pozitivněji dané období hodnotíte (větší pocit štěstí, větší úspěch…), čím klesne níž do mínusových hodnot, tím více vnímáte toto životní období jako nešťastné.

Na křivce můžete označit také křížkem okamžiky, které byly podle Vás, ve Vašem životě klíčové a udělejte si k němu stručnou poznámku.

 

 

„Od tebe bych si vzal…“

 

 

Této techniky je možno použít ve skupině k získání zpětné vazby účastníků skupiny ke své osobě. Každý člen skupiny sdělí všem ostatním, co by si od něj vzal sám pro sebe (jakou vlastnost, jakou dovednost či schopnost, jaký rys jeho osobnosti, atd. a v krajním případě je možno použít i nějaký vnější znak jako oči, části oděvu, atd...) . Nezáleží na tom, zda to, co by si vzal už sám má nebo ne. Příjemci sdělení nijak nekomentují. Po ukončení sdělování je užitečné si uvědomit „co bylo pro mne snazší sdělovat nebo přijímat sdělení“,  „která sdělení mne překvapila pozitivně nebo i negativně“, „jestli a nakolik se shoduje můj vlastní pohled na sebe s tím, jak mne vnímají druzí“...

            Technika slouží k získání zpětné vazby ke své osobě převážně pozitivní cestou (tj. v podobě, kterou jsme schopni lépe slyšet, a která nás tolik nenutí k obranám). Podporuje uvědomění a formulování osobních vlastností, dispozic, schopností a dovedností. V řadě případů může „nutit“ přeformulovávat určité vlastnosti osobnosti, které je možno vnímat jako jak pozitivní, tak negativní, do jednoznačně pozitivní podoby (akcentovat jejich pozitivní aspekt).

Místo pro další poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Osobní erb:

        

         Nakreslete na papír minimálně velikosti A4 svůj osobní erb. Při vytváření erbu zvolte symboliku, která bude nějakým způsobem charakterizovat právě vás. Hotové erby sesbírejte od všech členů skupiny a promíchejte tak, aby nebylo možné snadno identifikovat, kdo je autorem jednotlivých prací. Potom jsou skupině předkládány jednotlivé erby a skupina se na základě jeho symboliky pokouší sestavit osobnostní profil jeho autora. Na závěr autoři erbů reflektují své pocity, které byly spojeny se způsobem „čtení“ erbu skupinou, vyjadřují souhlas či nesouhlas s viděním ze strany skupiny, případně vysvětlí svůj vlastní záměr.

 

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cvičení verbální tvořivosti:

 

Nechejte se inspirovat následujícími slovy a vymyslete k nim (a s jejich využitím) příběh:

(pořadí slov není nutno zachovávat)

 

NADĚJE,   KORUNA,   VĚK,   CIZINEC,   ZLODĚJ,   ALKOHOL

 

Místo pro napsání příběhu:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Gradient vztahů:

 

 

            Při své práci se setkáváme s mnoha lidmi, vytváříme s nimi nějaké vztahy, s nimiž pak i pracujeme,a také vstupujeme do vztahů jejich. Stejně tak musíme spolupracovat s řadou institucí, poznávat jejich vzájemnou propojenost,fungování. Někdy jsou tyto vztahy nepřehledné a natolik složité, že je obtížné se v nich orientovat, jejich nepochopením se pak můžeme dopouštět chybných postupů a rozhodnutí.

            Chceme-li do těchto vztahů pronikat a pracovat s nimi, měli bychom si nejprve zpřehlednit a uvědomit své osobní vztahy, neboť každý z nás je součástí nějaké vztahové sítě. Máme ve svém nejbližším okolí osoby, se kterými a ke kterým si vytváříme vztahy různé kvality a intenzity: od láskyplných přes neutrální až k nepřátelským. Stejně tak si budujeme v průběhu života vztahy k nejrůznějším skupinám, institucím jako je např.škola, pracoviště, sportovní či zájmový oddíl, církev, politická strana a podobně. Často jsou tyto vztahy neuvědomované, přitom však významně ovlivňují naše prožívání i jednání.

            Smyslem techniky Gradient vztahů je vytvoření  mapy naší vztahové sítě tak, abychom ji zpřehlednili, uvědomili si její uspořádání a své místo v ní. K tomu nám poslouží přiložený obrazec šesti soustředných kruhů, což jsou jakési souřadnice dosud prázdné mapy, kterou si budete vytvářet my sami. Pokusíme se představit si sebe sama uprostřed všech těchto pro náš život  významných  osob (a institucí) a zakreslíme svoji osobu do úplného středu - do nejmenší kružnice. Osoby budeme do příslušných prstenců zobrazovat malými kroužky, do nichž vepíšeme pro snadnější orientaci počáteční písmena jejich jména (instituce pak budeme zobrazovat malými čtverečky) . Při umisťování jednotlivých osob (institucí) se budeme řídit legendou u obrazce. To znamená, že milované osoby, k nimž máme vřelý citový vztah , zakreslíme na kterékoli místo do  prstence označeného číslem 1. Osoby(instituce), které jsou nám sympatické, ale nechováme k nim jednoznačně vřelý citový vztah, zakreslíme do prstence č.2. Osoby (instituce), k nimž nechováme ani sympatie ani antipatie, jsou nám v podstatě lhostejné, ale v našem životě hrají nějakou roli, zakreslíme do prstence č.3. Osoby (instituce) nesympatické zakreslíme do prstence s číslem 4. Na ty, k nimž pociťujete nepřátelství či nenávist, zbývá prstenec č.5.

            Až bude mapa úplná, odpovídající našemu pocitu, zadíváme se na ni a necháme se inspirovat tím, co uvidíme.

 

 

  Gradient vztahů (Atelier satiterapie, 595 01 Velká Bíteš):

   

 

 

 

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Prstenec                         osoby (instituce)

 

1                                                   milované                                                                                                                                                           

2                                                   sympatické                                                                                                                                       

3                                                   neutrální                                                                                                                                            

4                                                   nesympatické                                                                                                                                  

5                                                   nepřátelské

 

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VILA TOLERANCE

Seznam hostů:

1.      Já

2.      Mladý pražský výtvarník - HIV pozitivní.

3.      Žena na invalidním vozíku (roztroušená skleróza) s osobní asistentkou.

4.      Dvojice homosexuálních mužů, která si vyjela na svoji první společnou dovolenou.

5.      Muž bulharské národnosti, který je ověšený zlatem, ale víme, že byl před třemi lety v podezření z pašování a distribuce drog. Toto podezření se ovšem nepodařilo prokázat.

6.      Romská rodina se (rodiče a dvě děti).

7.      Mladá žena, o které je známo, že několik roků pracovala v Rakousku jako prostitutka.

8.      Dvě lesbické ženy, které jsou aktivistkami hnutí za práva lesbiček a homosexuálů.

9.      Manželé středního věku, nespokojení a moralizující, kteří jsou znechuceni morální zkažeností současného světa.

10.  Aktivní feministka.

11.  Asi dvacetiletý mladý pár, který miluje diskotéky. Z hudby upřednostňují „house“.  Jsou výstředně oblečeni (oba mají náušnice v nose).

12.  Obézní německý obchodník s mladou průvodkyní.

13.  Matka s dítětem s mentálním postižením.

14.  Mladý schizofrenik se svým otcem.

15.  Vietnamský obchodník s manželkou.

16.  Majitel nočního klubu, který má mohutnou a svalnatou postavu, protože se dříve živil jako vymahač dluhů.

17.  Uprchlík ze Sierra Leone.

18.  Mladý skinhead, který je přesvědčen o pravdivosti a opodstatněnosti hesla: “Čechy Čechům!“.

 

Přízemí:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


I. Poschodí:

 

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Vila „tolerance“

(základní rámec situace)

 

            Zaplatili jste si finančně velmi výhodnou dovolenou v Řecku ve vile „Tolerance“, která stojí na břehu průzračně modrého moře. Je obklopena olivovníky, citrusovníky a keři s překrásnými pestrobarevnými květy. Vila stojí o samotě, asi 5 kilometrů od dalšího osídlení. Ve vile není žádný stálý personál. Zajíždí sem pouze jednou denně služba, která přiváží potraviny a potřebné věci pro pobyt. Potraviny a suroviny na přípravu menu dostáváte zdarma v případě, že se dohodnete s ostatními obyvateli na společném jídle pro daný den. V přípravě jídla se budete po dnech střídat s ostatními letními hosty (popřípadě si můžete dohodnout jiný systém společného svépomocného stravování). Můžete se rozhodnout stravovat samostatně, ale v tom případě budete povinni za suroviny k přípravě jídla zvlášť platit.

            Při příjezdu na místo jste se dozvěděli, že s vámi budou trávit měsíční dovolenou další lidé, které neznáte. Jedná se o pestrou směsici lidí.  Máte ovšem výhodu, protože si můžete (jako první, který/á na místo dorazil/a) vybrat osazenstvo zbylých pěti pokojů a navíc se můžete podílet  na jejich konkrétním rozmístnění. Pokoje na jednom poschodí mají společnou terasu s výhledem na moře. V přízemí jsou 2 pokoje, kuchyň a jídelna, v poschodí společná hala a 4 pokoje. (Hrubý plán jednotlivých podlaží máte na samostatném papíru – Příloha č.1.)

1.      Ze seznamu dalších přihlášených (viz samostatný list seznamu – Příloha č.2) vyberte ty, které byste si přáli ubytovat ve vile společně s vámi. Potom každému (i sobě) vyberte podle vlastního uvážení pokoj. Číslo hosta/hostů, kterým přidělíte určitý pokoj, vepište do plánku. Jídelna, hala a terasy jsou společnými prostorami, kde se může volně pohybovat každý z hostů. Kuchyně je přístupná jen těm, kdo v daný den připravují menu.

2.      Pokud se domníváte, že by bylo dobré vytvořit nějaký „pobytový řád“, pokuste se vytvořit jeho návrh na samostatném papíru (Příloha č. 3)

3.      Rozhodněte se, zda se budete stravovat společně nebo si budete jídlo připravovat sami. Pokud volíte společné vaření, jaký systém služeb vám připadá ideální? (střídání po pokojích, vytváření dvojic – tj vaří vždy zástupci dvou pokojů…)

4.      V průběhu pobytu je zvykem připravit společný večer, při kterém by se obyvatelé vily lépe poznali.  Pokuste se navrhnout program, který by takové vzájemné poznání podpořil. Koho z ostatních hostů byste vyzvali, aby vám s přípravou programu pomohl/a?

 

JSTE SI VĚDOM (A) NĚJAKÝCH PŘEDSUDKŮ (NETOLERANCE) U SEBE SAMÉHO (É)?

 

1)      Vůči lidem jiné národnosti ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

2)      Vůči lidem s tělesným nebo mentálním postižením ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

3)      Vůči lidem s odlišnou sexuální orientací ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

4)      Vůči lidem s odlišným světovým názorem (kteří vyznávají výrazněji odlišné hodnoty) ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

5)      Vůči lidem, kteří zastupují odlišnou generaci ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

6)      Vůči lidem, kteří jsou příslušníky odlišné sociální skupiny („horních deset tisíc“, umělci, úředníci, bezdomovci…) ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

7)      Vůči nějaké jiné skupině lidí ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Pokuste se uvědomit si zdroje svých vlastních předsudků (své netolerance). Jak mohou Vaše předsudky ovlivňovat Vaši práci?

 

Místo pro další poznámky:

 

 

Portrét pomahače aneb Filip

               

 

 
  Obláček: O čem přemýšlím? O čem sním? Jaké mám cíle? Co očekávám?

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Pokuste se odpovědět na jednotlivé otázky v bublinách a s jejich pomocí popsat sebe jako typického pomahače, případně mediátora, jaké máte vlastnosti, potřeby, jaké jsou vaše zvláštnosti…, to vám může pomoct při reálném sebeuvědomování, plánování své práce či mapování potřeb atd.)

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Balintovské skupiny:

Jednotlivé kroky:

  1. Formulace problémových situací a problémů všemi zúčastněnými (všichni)
  2. Výběr tématu pro skupinové řešení (všichni)
  3. Podrobný popis problému jeho nositelem (hovoří pouze předkladatel problému a ostatní nereagují, nekomentují a nevyptávají se)
  4. Doplňující otázky ze skupiny a odpovědi předkladatele problému (všichni)
  5. Volné fantazie k problému  ze strany členů skupiny – „co mne v souvislosti s tímto problémem napadá?“  Nejedná se o doporučení řešení, fantazie mohou být i zdánlivě zcela nesmyslné, může se jednat například jen o směsici různých obrazů... (předkladatel problému nekomentuje, naslouchá a mlčí)
  6. Volná doporučení ze strany skupiny. U doporučení nezáleží na tom, zda se jedná o doporučení reálná nebo nereálná, jde o jakékoliv nápady. Je možno si pomoct úvodní formulací: „Já na tvém (vašem) místě bych....“ (předkladatel problému nekomentuje, naslouchá a mlčí)
  7. Reflexe ze strany předkladatele – co mne oslovilo (hovoří pouze předkladatel a ostatní mlčí a již dále problém nekomentují)

 

Řešení problému nemusí být na konci skupiny jednoznačně jasné, řešení zpravidla „dozrává“ a toto dozrávání je ovlivněno děním na skupině, novými pohledy, které nemusejí dávat ještě na konci skupiny zřetelný smysl.

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

Technika tělesného zakotvení ve smyslech

     Posadíme se, zavřeme oči a postupně si uvědomujeme konkrétní pocity vnímané jednotlivými tělesnými smysly (hmat, chuť, čich, zrak a sluch). Pokusíme se tyto smysly zprostředkované informace co nejintenzivněji vnímat a uvědomovat si je. Pokud nám mysl odbíhá od konkrétních prožitků k různým myšlenkám, všímáme si toho, kde mysl zrovna „bloudí“ a pokusíme se ji vždy znovu vrátit ke skutečným tělesným prožitkům. Uvědomujeme si, že vše se děje teď, v tomto okamžiku a tady, na konkrétním místě. Cílem je uvědomit si tělesně prožívanou skutečnost. Primárním cílem není relaxace, ( i když i takové pocity se mohou dostavit )nýbrž kultivace všímavosti k tomu, co skutečně na tělesné úrovni prožíváme, a jsme tedy v tu chvíli pevně zakotveni ve skutečnosti.

     Toto cvičení je i východiskem k prohloubení všímavosti a hledání ohnisek (fokusů) různých pocitů v těle metodou zvanou fokusing. Fokusování je ale dobře nacvičovat pod vedením vycvičeného terapeuta. Je to velmi dobrý způsob autoterapie.

 Místo na poznámky:  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Všímavost, empatie

 

Členové skupiny chodí po místnosti se sklopenýma očima, dívají se na nohy. U některých se zastaví, a pokud i ony zůstanou stát, dvojice je vybrána. Poté si spolu sednou a hovoří na nějaké téma, resp.jeden hovoří, druhý naslouchá, eventuálně se doptává. Naslouchající potom sdělí ostatním členům skupiny, co se dozvěděl. Poté se jejich role vymění nebo dojde k nové volbě.

Místo na poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

6.      Závěr

Leží před Vámi písemný materiál, v němž jsme se snažili sdělit, jak moc a proč je důležitá sebepoznávací zkušenost. Pokud jste si jej přečetli před zahájením našich setkávání, pak je to vcelku jednoduchý text, který máte všichni stejný a z něhož jsou Vám některé informace již známé z jiných zdrojů.

Pokud jej čtete nyní po skončení seminářů, pak je to jedinečný a originální materiál, který  jste naplnili svými zážitky, myšlenkami, nápady a postřehy. Stali jste se tvůrci vlastního díla. Čím více jste zachytili svých vlastních autentických  prožitků, tím zajímavější a smysluplnější dílo před Vámi leží. Uděláte dobře, pokud se k němu budete občas vracet. Vyvoláte tím náladu a atmosféru oné chvíle, kdy jste situaci prožívali, a některé pocity a prožitky se Vám objeví v jiném kontextu, v rámci situace, ve které se nacházíte nyní.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Použitá literatura:

 

HOLÁ, Lenka. Mediace-způsob řešení mezilidských konfliktů. Praha: Grada  2003. 1.vyd. 192 s. ISBN 80-247-0467-6

KOLBE, Christoph. Smysl a štěstí: K vitálnímu významu otázky smyslu. In. Längle, Silvia. Sulz, Martha. ed. Žít svůj vlastní život: Úvod do existenciální analýzy. 1. vyd. Praha: Portál 2007. 184 s. ISBN 978-80-7367-220-1.

KOMÁREK, Stanislav. Spasení těla: Moc, nemoc a psychosomatika. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 152 s. ISBN 80-204-1287-5.

Kondáš, Ondrej. Psychohygiena všedného dňa. 1. vyd. Martin: Osveta 1981. 252 s. 70-036-81

LUKAS, Josef a Josef SMOLÍK.Psychologie vůdcovství. 1. vyd. Brno: Computer press, 2008. 206 s. ISBN 978-80-251-2139-9.

MAROON, Istifan. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků:Teorie, praxe, kazuistiky. 1.vyd. Praha: Portál 2012. 151 s. ISBN 978-80-262-0180-9

PUCHMERTL, Jaroslav. Michel Foucault, fatální nedocenění významu konformity. 1. vyd. Praha: Triton, 2008. 120 s. ISBN-13: 978-80-7387-055-3.

RAINWATER, Janette. Vezměte život do vlastních rukou. Praha: Grada 1993. 1.vyd. 232 s. ISBN 80-7169-026-0

SMÉKAL, Lubomír. Aikidó – jako model strategie terapeutické a poradenské intervence [online]. c 2010 [cit. 3. února 2010]. Dostupný na World Wide Web https://www.lubomirsmekal.cz/news/aikido/

SMÉKAL, Lubomír a Ludmila PIŇOSOVÁ. Komunikační dovednosti. 1. vyd. Brno: DROM, 2003. 42 s.

 

 

 



[1] SMÉKAL, Lubomír. Aikidó – jako model strategie terapeutické a poradenské intervence [online]. c 2010 [cit. 3. února 2010]. Dostupný na World Wide Web https://www.lubomirsmekal.cz/news/aikido/

 

[2] HOLÁ, Lenka. Mediace-způsob řešení mezilidských konfliktů. Praha: Grada  2003. 1.vyd. 192 s. ISBN 80-247-0467-6

[3] RAINWATER, Janette. Vezměte život do vlastních rukou. Praha: Grada 1993. 1.vyd. 232 s. ISBN 80-7169-026-0

[4] PUCHMERTL, Jaroslav. Michel Foucault, fatální nedocenění významu konformity. 1. vyd. Praha: Triton, 2008. 120 s. ISBN-13: 978-80-7387-055-3.

[5] LUKAS, Josef a Josef SMOLÍK.Psychologie vůdcovství. 1. vyd. Brno: Computer press, 2008. 206 s. ISBN 978-80-251-2139-9.

[6] KOMÁREK, Stanislav. Spasení těla: Moc, nemoc a psychosomatika. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 152 s. ISBN 80-204-1287-5.

[7] KOLBE, Christoph. Smysl a štěstí: K vitálnímu významu otázky smyslu. In. Längle, Silvia. Sulz, Martha. ed. Žít svůj vlastní život: Úvod do existenciální analýzy. 1. vyd. Praha: Portál 2007. 184 s. ISBN 978-80-7367-220-1.

[8] SMÉKAL, Lubomír a Ludmila PIŇOSOVÁ. Komunikační dovednosti. 1. vyd. Brno: DROM, 2003. 42 s.

[9] MAROON, Istifan. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků:Teorie, praxe, kazuistiky. 1.vyd. Praha: Portál 2012. 151 s. ISBN 978-80-262-0180-9

[10] Kondáš, Ondrej. Psychohygiena všedného dňa. 1. vyd. Martin: Osveta 1981. 252 s. 70-036-81

 

Zpět