Emoce a mediace

27.04.2014 19:51

 

 


Mediace – metoda, profese, konkurenceschopnost

CZ.1.07/3.2.07/03.0300

 

 

 

 

EMOCE A JEJICH ROLE V MEDIACI

Vzdělávací program č. 19

 

Specializační výcvik - výukový materiál

Počet výukových hodin: 24

Měsíc a rok vytvoření programu: duben 2013

Tvůrci programu:          1. Garant: PhDr. Elga Marčoková

                                      2. lektoři: Mgr. Lubomír Smékal, PhDr. Ludmila Piňosová

Garant projektu: PhDr. Lenka Holá, Ph.D.

 

OBSAH:

Úvod 3

Očekávání 4

Pomáhající profese, nástroj pomáhání a emoce 5

Struktura problémů 7

Emoce a o čem uvažujeme, když uvažujeme o emocích 11

Emoce na straně mediátora, jejich zdroje a projevy  15

Emoce klientů, jejich zdroje a projevy 18

Možnosti práce s emocemi (Přístupy, modely, strategie) 22

 

AIKIDÓ jako model strategie interpersonální intervence a jeho možné využití v procesu mediace 23

Asertivita 34

Všímavé uvědomělé prožívání, které je zakotveno v tělesné skutečnosti 35

Seznam použité literatury 38

 

CÍL PROGRAMU

 

Při jakékoliv práci s lidmi se setkáváme s vlastními emocemi, které do značné míry ovlivňují naše vnímání situací, do kterých se dostáváme, ovlivňují naše rozhodování a jednání. Tento program by nám měl pomáhat v pochopení významu vlastních emocí v praxi mediátora a alespoň trochu se s nimi naučit zacházet tak, aby nás naše emoce neovládaly, ale aby nám mohly sloužit.

 

ÚVOD

 

Tento pracovní sešit se nesnaží přinášet ucelené informace k tématu, neplní úlohu skript nebo učebnice, jedná se spíše o základ pro vytváření jakéhosi tematického portfolia. Tvůrci tohoto portfolia jsou nejen autoři pracovního sešitu, ale především vy, kteří dostáváte pracovní sešit do rukou, a kteří s ním budete v rámci programu pracovat.

V rámci tohoto sešitu budete mít možnost vytvořit vlastně takovou základní podobu materiálu, který bude shromažďovat informace, poznatky, postoje, reflexe dění kolem, ale i uvnitř sebe, inspirace, nové otázky, objevy, nápady… . Budete si tak vytvářet materiál, který bude specifický a tedy výhradně váš. Tak jako neexistují univerzální pravdy, které by platily za všech situací a pro každého, nebude ani jeden ze sešitů stejný jako kterýkoliv jiný. Vždy by se mělo jednat o originál obsahující to, co odpovídá právě jeho majiteli, jeho situaci a jeho pohledu na svět (a tedy i na problematiku mediace a emocí).

Kromě této základní části, kterou budeme tvořit společně v rámci kurzu, doporučujeme další rozšiřování tohoto tematického portfolia tak, jak budete přicházet do kontaktu s dalšími informacemi, které budete považovat, vzhledem k tématu, za zajímavé, případně významné. Přitom ovšem hrozí jedno nebezpečí, že se může jednat o nekonečný proces, kdy nám s novými odpověďmi budou vyvstávat další a další nové a nové otázky, které se budou dožadovat odpovědí. Ale to je vlastně dobře, protože pro poznání jsou otázky mnohdy důležitější, než odpovědi na ně.

V této souvislosti upozorňujeme na zajímavou knížku, kterou napsal Rabi Nilton Bonder – „Jidiše kop“[1], kde se na straně 26 píše: „Otázka často obsahuje větší část odpovědi než mnohá odpověď. I odpověď může obsahovat větší díl otázky než otázka samotná.“

Kromě dalšího budete mít na konci každé tematické části alespoň malé místo na to, abyste si mohli poznamenat, co vás ještě k danému tématu napadá, jaké otázky vám vyvstávají.

 

OČEKÁVÁNÍ

První otázkou, která nás může při vstupu do kurzu napadat, a na kterou je vcelku dobré se ptát, je otázka: „Kam jsem to vlez?“, „Co mne čeká?“, „Jaké mám od kurzu očekávání?“, „Co by mi měl kurz nabídnout a případně poskytnout?“, „Za jakých podmínek budu spokojen a podle čeho poznám, že spokojen můžu být?“…  To jsou některé otázky, nad kterými se může být dobré zamyslet a naformulovat své myšlenky do slov.

Pokuste se nyní krátce naformulovat právě vaše očekávání od programu Emoce a jejich role v mediaci. Současně si poznamenejte základní znaky toho, podle čeho poznáte, že bylo vaše očekávání naplněno:

 

 

 

 

 

 

 

Formulování takovýchto otázek a odpovědí na ně je koneckonců základem jakéhokoliv kontraktování a kontrakt je nutnou součástí jakéhokoliv pomáhání. Pokud bychom „pomáhali“  bez toho, že bychom se ptali na očekávání a neformulovali jakousi zakázku, vystavovali bychom se velkému nebezpečí, že ve skutečnosti nebudeme pomáhat, ale chovat se svévolně a nutit to, co považujeme za dobré někomu, kdo potřebuje něco zcela jiného. Dotaz na očekávání je důležitý proto, abychom si uvědomili (a aby si to uvědomil i sám dotazovaný), kam směřovat svoji pozornost.

Nyní si můžeme vytvořit skupinové očekávání tím, že budeme prezentovat svá individuální očekávání, u kterých můžeme nacházet společné základy a konečně srovnat svá očekávání s očekáváním skupiny.

 

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

1.     POMÁHAJÍCÍ PROFESE, NÁSTROJ POMÁHÁNÍ A EMOCE

            Nástrojem nás, kteří pracujeme v pomáhajících profesích, jsme především my sami. Co to ovšem znamená, co to znamená pro nás a pro naši práci? Měli bychom věnovat patřičnou pozornost tomuto nástroji a zajímat se o to, z čeho je vyroben, kdo se podílel na jeho utváření a jak byl opracováván. Měli bychom také alespoň tušit, jaké jsou přednosti a jaké jsou slabiny tohoto nástroje, k čemu se hodí a k čemu už ne, co jej může posílit a co ničit.

Člověk se od narození vyvíjí a formuje ve vztazích s jinými lidmi, kteří jsou pro něj vždy nějakým způsobem významní. Součástí těchto vztahů jsou také emoce a právě emoce je to, co na nás významně působí a ovlivňuje naše chování jak tehdy, kdy zakoušíme situace, které jsou pro nás emočně významné, tak také tehdy, když jsme od té původní situace značně vzdáleni. Emoce se vynořují v situacích, které se mohou nějak podobat situaci, která je kdysi dávno vyvolala a tato podobnost je evokuje a my se můžeme chovat tak, že všechny kolem (a někdy včetně sebe samých) překvapíme zdánlivou nelogičností našeho chování, kterému při vnímání pouhé přítomnosti až tolik nerozumíme.

Při pomáhání vstupujeme do množství nových situací a vztahů, které jsou emocemi nabity. My se musíme v těchto situacích a vztazích pohybovat a často je pro nás nezbytností, nenechat se vtáhnout do prostého reagování, při kterém ztrácíme kontrolu a začínáme se chovat závisle. Abychom se takovému nebezpečí mohli účinně bránit, je nutné znát sebe, znát a uvědomovat si svoji osobnostní výbavu, se kterou přistupujeme k pomáhání. Pak můžeme lépe rozumět, proč nás někteří lidé štvou, proč v nás někteří vyvolávají lítost a jiní agresi. Může se nám lépe podařit identifikovat situace, které jsou významně podobné těm, které jsme již někdy prožili. Zajímavou a významnou otázkou může být také otázka na to, co nám (jako pomáhajícím) pomáhání přináší, jaké naše osobní potřeby sytí to, že vstupujeme do těchto specifických vztahů s našimi klienty.

Měli bychom být také schopni správně identifikovat své emoce, pojmenovat je, uvědomovat si projevy svých emocí (jak a čím je vyjadřujeme) a to, jak asi „čtou“ naše emoce klienti. Čili to je další oblast, která potvrzuje nutnost zabývání se emocemi v procesu pomáhání (v mediaci) a emocemi pomáhajícího pracovníka (mediátora). Jelikož je osoba mediátora (pomáhajícího) součástí situace mediace (pomáhání), je důležité věnovat značnou pozornost nejen tomu, jak působí klienti na mediátora, a jaké emoce a proč v nich vzbuzují, ale také tomu, jak působí mediátor (pomáhající) na klienty a jaké emoce vyvolává on sám v nich.

Pokud to bude pole, které bude relativně přehledné a zmapované, potom se můžeme začít zabývat zacházením s emocemi klientů, manévrováním jejich emocemi, způsoby a strategiemi minimalizování destruktivních emocí v procesu pomáhání a mediace.

V každém případě nesmíme zapomínat, že „tyto vztahy nejsou odtažitými a formálními vztahy, ale vztahy autentickými, osobními, ve kterých jak klient, tak pomáhající prožívá své zcela autentické emoce, autentické křivdy, radosti, smutky, zášti, obavy a lásky či nenávisti. Skutečně si mohou jeden druhého vážit nebo tím druhým opovrhovat a ovlivňovat se navzájem.“[2]

Emocemi a jejich rolí v mediaci se tedy budeme zabývat z několika pohledů a na několika úrovních:

·         Emoce na straně mediátora a jejich zdroje a projevy

·         Emoce klientů a jejich zdroje a projevy

·         Schopnost správné identifikace emocí

·         Emoce mezi klienty

·         Emoce mezi klienty a mediátorem

·         Práce mediátora s vlastními emocemi

·         Práce mediátora s emocemi klientů

·         Zacházení s emocemi v procesu mediace a práce s emoční atmosférou v situaci mediace

 

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2.      STRUKTURA PROBLÉMŮ:

 

Problémy, se kterými se setkáváme (a nejen při mediaci) mají 3 základní složky:

Obsahová (věcná) složka:

Obsahová složka je ta, která nese nějaké sdělení, nějaký příběh, který problém obsahuje. Abychom mohli danému sdělení dostatečně přesně porozumět, je třeba rozumět „řeči, jazyku“ toho, kdo je autorem takového sdělení (pokud je nositelem problému jiný člověk). Tzn., že bychom měli vědět, co asi jednotlivá slova, jednotlivé formulace znamenají pro autora, jaké jim subjektivně přikládá významy. K tomu bychom měli o tom autorovi také něco vědět. Např. k jaké sociální skupině patří, jaké jsou jeho mezilidské vztahy, jak se vztahuje k nám osobně, jak organizaci, kterou zastupujeme, v jakém kontextu je toto sdělení učiněno, v jaké životní situaci mluvčího. V řadě sdělení je obsah tvořen jednak pomocí slov (jak v mluvené, tak písemné podobě), ale také pomocí mimoverbálního sdělení (tón hlasu, rychlost řeči, forma písemného sdělení...).

V komunikačních teoriích se mluví o tzv. denotátu sdělení, což je význam, který odpovídá určité skupině lidí. V našem kulturním prostředí má například slovo „auto“ pro nás všechny přibližně stejný denotát: jde o dopravní prostředek, který má zpravidla čtyři kola, volant, palubní desku, brzdu, atd…, který dnes patří k běžnému životnímu standardu.

Vedle toho existuje ještě jiný význam daného slova, kterým je tzv. konotát, což znamená význam, který má daný pojem nebo slovo pro jednotlivce (nebo úzkou skupinu lidí), který je odvislý zpravidla z jeho osobní zkušeností s touto věcí. Tak konotace slova auto pro manžela může být něco, co je téměř jeho součástí, co dotváří jeho osobnost, co vylepšuje a krášlí, co mu pomáhá prezentovat svůj kredit navenek, co mu umožňuje prezentovat svoji sílu a moc, čím zvyšuje zájem o svoji osobu u žen. Pro manželku to může znamenat například spíš „žrouta peněz“ s jistým praktickým využitím jako pohodlné a prostorné nákupní tašky, kterou je možno rovněž využít k přepravě dětí do školky, ale také třeba jen jako položku ve společném jmění, kterou je třeba získat za každou cenu do jmění osobního, protože tím také nejvíc ranní manžela.

Když mluvíme o konotaci, tak se už dostáváme do oblasti emocionální složky sdělení nebo problémů… (viz dále)

Naším úkolem je zde co nejlépe a nejpřesněji porozumět obsahu problému a jeho sdělení a dešifrovat i sdělení, která se v něm neobjevují přímo a pokud možno si obsah problému co nejasněji přeformulovat do „své řeči“, převyprávět si jej s tím, abychom nenarušili jeho skutečný obsah. Toto převyprávění vede zpravidla k přesnějšímu reflektování problému a usnadňuje se tak jeho lepší uchopení.

Toto převyprávění bývá účinnější, pokud je máme možnost vyslovovat nahlas před někým nebo si je alespoň zapsat a formulovat v písemné podobě. Tím dostává sdělení určitější tvar a je tak snadnější s ním dále nějak nakládat.

Emocionální složka

Emocionální složka problémů nese nějaké pocity, emoce, které jsou s problémem a problémovou situací spjaty. Jedná se o emoční doprovod problémů, se kterými se setkáváme. Tyto emoce, které v nás problém vyvolává také souvisejí s naší osobní zkušeností (setkali jsme se v minulosti někdy s podobnými problémy, jak se nám je podařilo řešit, s čím, s jakou naší osobní zkušeností mohou být problémy spojeny, fungují jako podněty, které spouštějí nějaké emotivní reakce, které jsme používali v jiných situacích?...). Mezi nejčastějšími emocemi, které se objevují v problémových situacích můžeme sledovat emoce úzkosti, strachu, zlosti, lítosti, agresivity...

Ve všech případech se jedná o emoce, které mohou významně zkreslovat vnímání vlastního obsahu problému nebo věcí, o které se jedná a mohou nás výrazně ovlivnit nebo dokonce  imobilizovat při jejich zvládání.

Také u této složky je důležité, abychom si ty emoce, které v nás problém vyvolává, v prvé řadě jasně uvědomili a pojmenovali si je. Opět platí, že samotné uvědomění a pojmenování si svých emočních reakcí nám umožní je lépe uchopit a snadněji ovládat a ovlivňovat nebo alespoň zmírnit jejich dopad a vliv.

Kromě samotného uvědomění a pojmenování si emocí, může být pro nás užitečné, pokud si jsme schopni uvědomit i to, zda se některé emoce u nás neobjevují, v reakci na problémy,  významněji častěji, než jiné, jestli máme nějaké své „oblíbené“ emoční reakce. To je potom informace, která pro nás může být velmi užitečná v rámci poznávání sebe a patří vlastně k určitým ziskům, ke kterým nás problémy vedou.

Manipulativní složka

Manipulativní složka úzce souvisí s předcházejícími složkami. Manipulativní je ta část problému a problémové situace, která působí na naše chování, snaží se ho ovlivňovat a určovat. Všimněme si, že prakticky každá problémová situace v nás vyvolává tendenci k nějakému typu a způsobu reagování. To souvisí velmi úzce s emocionální složkou a s emocemi, které v nás problémová situace vyvolává. Emoce zlosti a agresivity nás prvosledově vede k jejímu vyjádření navenek, k vyjádření zlostného a agresivního chování ať už ve verbální či neverbální podobě. Prožíváme-li úzkost nebo strach, i tyto emoce budou hledat odpovídající odpověď v oblasti chování, kdy se můžeme chovat bojácně, zakřiknutě, může se u nás objevovat nejistota nebo se u nás mohou objevovat příznaky něčeho, čemu jsme se naučili říkat nemoc (jak psychická, tak somatická). A tak bychom mohli pokračovat dál.

I u této složky je důležité v prvé řadě uvědomění si k čemu, k jaké odpovědi nás problém nutí a uvážit, zda je tato reakce optimální vzhledem k možnosti vyřešit daný problém nebo zda ho bude spíš posilovat a udržovat. Prvosledová reakce na problém bývá velmi často právě tím chováním, které ve svém důsledku napomůže k tomu, aby problém nebyl vyřešen či odstraněn. V každém případě se vyplatí uvažovat o více možnostech, které máme, pokud jde o chování v problémové situaci. To neznamená, že bychom se nemohli vrátit k chování, ke kterému nás problémová situace vede, ale to už potom není chování, které je řízeno tou problémovou situací či tím problémem, ale chování, které já sám volím a tudíž ho i já sám řídím.

Problémová situace sebou vždy nese všechny tři složky a přestože je v zájmu přehlednosti a nácviku užitečné všímat si a hovořit o jednotlivých složkách samostatně, je toto dělení tak trochu umělé a neodpovídá skutečnosti. Vždy, když se snažíme problémovou situaci řešit, měli bychom mít na mysli její všechny tři aspekty. Řešení pouze jednoho aspektu nepovede velmi pravděpodobně ke skutečnému řešení.

K řešení obsahu problému nebo problémových situací můžeme přistupovat racionálně a racionálně dojít k nějakému řešení, ale toto řešení nebude úplné, pokud nebudeme současně řešit emocionální stránku problému a nezvládneme současně negativní emoce, které v nás problém vyvolává, a které, pokud nejsou řešeny, mohou problém obnovovat a udržovat. Podobně, pokud nevyřešíme a neodstraníme tlaky k určitému chování, k určitým stereotypním reakcím a nezaujmeme vůči problému maximálně autonomní pozici, hrozí reálné nebezpečí, že se problém bude opakovat a vracet, a že bude problém spíše ovládat nás, než že bychom my byli ti, kteří dostávají problém pod kontrolu. Navíc se připojuje ještě další nebezpečí, že budeme svými reakcemi problémy spíše prohlubovat, případně vytvářet problémy nové.

Objevování složek problémů:

Rozdělte se do malých skupinek. Vyberte každý nějakou problémovou situaci, se kterou jste se setkali. (Pokuste se abyste volili odlišné situace) Každý člen skupinky se vyjádří k této problémové situaci z hlediska výše uvedených 3 složek (obsah problému, emoce, které v něm problém vyvolal a tendence k určitému typu reagování). Ostatní členové skupinky naslouchají, kladou doplňující otázky a vedou „mluvčího“ k tomu, aby si maximálně a co nejpřesněji uvědomil všechny 3 složky předkládaného problému. Nejde o hodnocení vhodnosti či nevhodnosti řešení, jde „jen“ o maximální reflexi, uvědomění si problému a jeho složek. Vybrané problémy budou prezentovány na velké skupině.

Krátké označení (pojmenování) problému či problémové situace:

Obsahová (věcná) složka:

 

 

 

Emocionální složka:

 

 

 

 

Manipulativní složka:

 

 

 

 

 

 

 

Místo na poznámky k reflexím ostatních členů malé skupinky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3.     EMOCE A O ČEM UVAŽUJEME, KDYŽ UVAŽUJEME O EMOCÍCH

Emoce (z lat. e-motio, pohnutí) jsou psychicky a sociálně konstruované procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázené fyziologickými změnami (změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání), motorickými pojevy (mimikagestikulace), změnami pohotovosti a zaměřenosti. Hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činností podle subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému, vedou k zaujetí postoje k dané situaci.

             Tolik Wikipedie a teď možná jednodušeji: Emoce, city, pocity mají vztah k naší mysli, která si je uvědomuje, ale mnohé z nich prožíváme více či méně intenzivně také na tělesné úrovni, v závislosti na individuálních dispozicích naší osobnosti.

            Tělesné pocity, jako je hlad, žízeň bolest, únava, napětí, uvolnění a s nimi spojené emoce vnímáme přinejmenším již od narození, ale teprve v průběhu dalšího života je vědoměji reflektujeme a v interakcích s jinými lidmi a svým sociálním a kulturním prostředím se učíme je přijímat nebo odmítat a pojmenovávat tak, abychom jim porozuměli my i další lidé, s nimiž se dostáváme do kontaktu.

Tak  probíhá:

·         Všimnutí, uvědomění si (a připuštění či přijetí) pocitu, emoce. Abychom mohli s emocemi jakkoliv nakládat, je třeba, abychom si svých emocí v prvé řadě všimli. To není zas až tak samozřejmé, protože máme často tendenci své emoce potlačovat a popírat. Někdy se nám to docela daří, ale to neznamená, že emoce, kterých si nevšímáme nebo si odmítáme všímat, neexistují

·         Pojmenování si emocí pro sebe tak, abychom sami sobě lépe porozuměli. Tím, že své emoce pojmenujeme, že jim dáme nějaké označení, jim vlastně dáváme konkrétnější tvar. Takže si to, co se v nás samotných děje, do jisté míry zpřehledníme a můžeme s tím i snáz nakládat.

·         Pojmenování pro účely komunikace s druhými tak, abychom si porozuměli navzájem, a aby byla možná empatie a sdílení emocí. Abychom mohli své emoce komunikovat, abychom je mohli sdílet, a abychom byli schopni  vůbec nějaké empatie, musíme mít k dispozici pojmenování emocí a emočních stavů, kterým budeme alespoň přibližně stejně rozumět.

Pokud své emoce potlačujeme, popíráme nebo jim dáváme pojmenování, které neodpovídá našim autentickým pocitům, pak si znesnadňujeme kontakt se svým nitrem i s druhými lidmi.

Socioložka Susan Shott rozlišuje emoce rolové (role-taking feelings) a nerolové (non-role taking feelings). [3]

·         Nerolové emoce jsou autochtonní či autentické skutečné pocity, jako je radost, smutek, úzkost, strach, které vyplývají z momentálního stavu jedince.

·         Rolové emoce se ovšem vztahují k morálním normám, které se vážou ke konkrétním rolím, které právě zastáváme. Ty normy mohou, a zpravidla bývají, odlišné pro rodiče, učitele, dítě, mediátora, terapeuta, kněze a pro mnoho dalších. Když vystupujeme v těchto rolích tak se od nás může očekávat, že budeme trpěliví, soucitní, altruističtí, obětaví, že se vyvarujeme pocitů netrpělivosti, zlosti, otrávenosti, odporu, pýchy a ješitnosti. Pokud je přesto pocítíme, vzbuzuje to v nás pocity viny, hanby a nepatřičnosti, a odmítáme si tyto emoce připustit. Zejména v pomáhajících profesích míváme problém tyto emoce, které považujeme za negativní a nepatřičné, přijmout. Ale ony tam prostě jsou, a čím více je odmítáme, tím víc nám komplikují naši práci s druhými lidmi.

Popovídejte si ve dvojicích o tom, jaké rolové emoce jsou podle vás očekávány u některých rolí a profesí. Udělejte si několik poznámek.

Otec:

 

Matka:

 

Lékař:

 

Učitel:

 

Mediátor:

 

Terapeut:

 

 

Případně další:

 

 

To, jak prožíváme a jak hodnotíme emoce, je ovlivněno i kulturním kontextem, kde a v jakém společenském prostoru vyrůstáme a žijeme, jaké jsou jeho morální normy a hodnoty. V různých společnostech nebo společenstvích jsou některé emoce dehonestovány, nebo tytéž pak favorizovány, a to někdy zcela protichůdně.

Pokuste se (opět ve dvojicích) diskutovat na téma různého významu stejných emocí v různých skupinách, kontextech nebo kulturách. (Například emoce: bolest, stud, soucit a další…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Připomeňme si ještě jen dva pojmy, se kterými se v souvislosti s emocemi můžeme setkávat:

·         Emoční inteligence – schopnost uvědomovat si své vlastní emoce, umět s nimi pracovat a ovládat je. Prostřednictvím kultivace všímavosti vůči svým pocitům můžeme postupně prohlubovat svoji schopnost vnímat a uvědomovat si je a učit se s nimi pracovat.

·         Sociální inteligence – pracuje s empatií, schopností vcítit se do emocí jiných lidí a dovednost použít to v interakci. Tuto dovednost získáváme v průběhu života kontaktem s druhými lidmi, odezíráním přirozených vzorů v rodině a ve společenstvích, jichž jsme součástí. U pomáhajících profesí pak i řízeně studiem, absolvováním výcviků apod.

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

4.     EMOCE NA STRANĚ MEDIÁTORA, JEJICH ZDROJE A PROJEVY

            Mediátor vstupuje do situace, která někdy připomíná cestu minovým polem. Je v ní obsažen konflikt, který je sám o sobě nositelem mnoha emocí jeho účastníků. Od mediátora se očekává, že bude „nad věcí“, sice empatický a lidský, ale tak trochu s pokerovou tváří, která neprozradí, co prožívá, co si myslí, který z účastníků mediace je mu sympatičtější či že snad někomu straní (viz rolové emoce). Přitom přirozeně i on vstupuje do mediačního procesu s rancem vlastních pocitů a prožitků.

            Jeho emoce i jejich intenzita závisí na mnoha okolnostech. Klient mu může připomínat člověka, s nímž se ve svém životě setkal, a se kterým zažil něco, co bylo doprovázeno intenzivní emoční energií, ať už pozitivní nebo naopak velmi negativní. Také problém, který bude s klienty řešit, mohl někdy v minulosti sám zažívat nebo se s ním setkal někdo z blízkých lidí (pokud by tento problém klientů byl aktuální i u mediátora, pak ovšem má od takové zakázky ustoupit). Toto jsou emoce, které vstupují do vědomého prožitku z paměti.

            Mediátor sám se může nacházet v situaci tělesné nepohody, která silně ovlivňuje jeho emoční prožívání. Může mít akutní problémy zdravotní, ať závažnější chronické, či banálnější, ale znesnadňující percepci (např. rýma, kašel). Prožívání vnitřních tělesných pocitů, které přicházejí do vědomí, může být faktorem, který silně působí na emoční vyváženost či disbalanci.

            Mediátor je také součástí konkrétního sociálního prostoru, v němž se pohybuje, a  kterým je ovlivňován i v prožívání svých vlastních emocí, s nimiž do mediačního procesu vstupuje. Například krize ve vlastních  osobních vztazích, prožitý konflikt, momentální souběh nepříjemných nebo euforických zážitků je zdrojem silných emocí a ovlivňuje psychické rozpoložení mediátora. Může také prožívat vnitřní konflikt ve vztahu ke své roli mediátora, pochybnosti o své kompetenci, pocity bezmoci. Probíhající mediace a postoje klientů také někdy naléhají negativně na jeho hodnotovou orientaci a jsou s ní v rozporu (např. v mediacích rodinných vztahů, sporů o děti a jiných citlivých tématech). Mediátor ovšem může zažívat i vyloženě pozitivní emoce, emoce radosti, úspěchu a zdaru, zadostiučinění, úcty a řadu dalších.  Ovšem například stav přílišné osobní euforie, sebevědomí a zesílený pocit moci vnáší do mediačního procesu problematický tón. Pod vlivem vlastního nadšení a pocitu, že máme vše pod kontrolou, nevnímáme někdy adekvátně rozpoložení klientů a závažnost jejich problému pro ně samé, ani to, že se nám mediační proces začíná vymykat a směřuje k neporozumění a neúspěchu. Takže se nejedná pouze o kvalitu emocí, ale také o jejich míru a především o to, zda se jedná o emoce reflektované a tedy takové, se kterými jsme schopni jako mediátoři nějak nakládat nebo o emoce, které nás zavalují a řídí naše vnímání a konání.

 

 

 

Jen sami pro sebe si uvědomte a na samostatný list papíru si zaznamenejte vše to, co Vám přijde jako něco, co může významněji ovlivňovat Vaši emoční vyrovnanost jako mediátora. Všimněte si událostí, které pro Vás mohou být emočně významné (absence rodiče, nedostatek pocitu bezpečí v dětství, hyperprotektivní výchova, zkušenost s nějakou formou násilí, přílišná vazba na nějakou významnou osobu v dětství, neúspěšné manželství, ztráta blízkého člověka, intenzivní prožívání nějakého neúspěchu v osobní nebo pracovní oblasti….

Tyto poznámky jsou určeny pouze Vám a vy si je vlepte do tohoto pracovního sešitu až po ukončení kurzu.

Na toto místo si poznamenejte jen to, co považujete za rizikové vlivy pro Vaši emoční vyrovnanost při práci mediátora (u různých druhů mediace), které jste ochotni zveřejnit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

           

Mediátoři se rekrutují z různých profesí a jsou jimi do značné míry ovlivněni. Všichni jistě prošli výcvikem, v němž byli seznámeni s rolí mediátora, jeho kompetencemi, s pravidly a průběhem mediace, s žádoucím přístupem ke klientům i hranicím a mezím vlastní odpovědnosti, i k jiným otázkám, které v průběhu mediace vyvstávají. Na rozumové úrovni jsou si vědomi mnoha odlišností role mediátora od role, kterou zaujímají a naplňují ve své původní nebo souběžné profesi. Přesto však, pokud zapojí všímavost a sebereflexi, přistihnou se přitom, že jim „naskakuje“ prožívání a tíhnutí k postojům a postupům, které jsou blízké jejich původní profesi.  

            Psycholog se přistihne při tom, že tenduje k vnímání a přemýšlení o hlubších zdrojích současného konfliktu mezi klienty, a musí se více hlídat, aby mediační proces nesměřoval příliš k terapii. Občas tak mediace neskončí skvěle vyhotovenou dohodou, ale může vést k většímu porozumění znesvářených stran pro motivy a potřeby „protivníka“ a tudíž i ke zmírnění napětí mezi nimi a snížení vzájemných obav. Advokát, jako expert s právnickým myšlením, bude mít tendenci zvažovat a vyhodnocovat pozice a situaci obou znesvářených stran, využije své právnické myšlení a znalosti a povede proces k brilantně sestavené dohodě. Možná riskuje, že jedna ze stran bude s výslednou dohodou mnohem méně spokojena než druhá, a že klient odejde s pocitem, že byl k výsledku „přemluven“. Učitel, který ve své profesi vystupuje v roli autority, může prožívat obavy a úzkost, pokud má pocit, že v mediačním procesu tato jeho role ustupuje do pozadí a není dostatečně akceptována. Sociální pracovník může být v průběhu mediace frustrován pocitem bezmoci z toho, že mediační proces dostatečně nesměřuje k řešení, které si on představuje  jako pomoc klientovi, kterého vnímá v konfliktu jako slabšího (spory o děti, dělení společného jmění manželů)

            Takto bychom mohli jmenovat další profese, jejichž součástí může být i mediace, a z nichž se rekrutují mediátoři. Každá profese přináší do mediace speciální a zajímavý pohled, obohacuje ji o aspekty, které jsou přínosné. Zároveň nastavuje i pasti, do kterých se můžeme chytit a mediační proces zkomplikovat či zablokovat.

            Mediace je práce s výraznými tvořivými aspekty. Existují sice pravidla, zásady, které je třeba dodržovat, existují i různé školy a teoretické směry mediace, ale, jak již bylo řečeno v úvodu, každý z nás je svým výrobním nástrojem, kterého používáme v této pomáhající profesi. A každý z těchto nástrojů je jedinečný a svůj. Takže, ať jsme zástupci jakéhokoli povolání či jakékoli teoretické školy a směru, vše to prochází sítem naší jedinečné osobnosti. Můžeme dělat jen to, čeho jsme schopni a co je v souladu s naším vnitřním nastavením, jehož součástí jsou i naše emoce, city, pocity. Tvořivý mediátor s rozvinutou schopností empatie, dobře zvládnutými „řemeslnými“ dovednostmi, používá sebe-nástroje flexibilně s ohledem na to, jak se vyvíjí proces konkrétní mediace s konkrétními klienty v měnící se atmosféře. Používá to, co dle jeho úsudku situace vyžaduje.  Důležitá je kontinuální sebereflexe na základě všímavosti. Můžeme dělat chyby, ale měli bychom si jich všimnout a dovolit si je přijmout.

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

5.     EMOCE KLIENTŮ, JEJICH ZDROJE A PROJEVY

            První setkání s klienty a zahájení mediačního jednání je velkým dobrodružstvím. My jako mediátoři se poprvé setkáváme s lidmi, o nichž toho mnoho nevíme. Nevíme, jak vypadají, v jakém rozpoložení a s jakým očekáváním k nám přicházejí, kolik toho o mediaci a jejím průběhu vědí. Většinou býváme seznámeni rámcově především s obsahovou stránkou jejich konfliktu, tedy o jaký problém se jedná. Dopředu také víme, kdo se mediačního sezení zúčastní a jaký je mezi účastníky formální vztah. Neznáme však povahu klientů, nevíme nic o tom, jak prožívají stresové situace a jaké reakce na ně můžeme očekávat. Mediace takovou zátěžovou situací bezesporu je. Můžeme si pouze na základě svých zkušeností, třeba podle povahy problému, který bude předmětem mediace, vytvářet nějaké pracovní hypotézy a očekávání, čemuž se většinou neubráníme.  Skutečné osoby klientů pak jsou pro nás velkou neznámou. Naše mysl by měla zůstat otevřená (a příliš nelpět na hypotézách), aby přijala to, co v osobách klientů přichází. Abychom místo reálných klientů neviděli klienty, které jsme připraveni vidět. Možná máme malou výhodu v tom, že víme přece jenom něco o tom, jak mediace probíhá, jaká jsou pravidla, prostředky, cesty a cíle, tedy máme jakousi racionální strukturu, o niž se můžeme ve svých očekáváních opírat (občas i podpírat).

            Klienti mediace pocházejí z nejrůznějších společenských vrstev, profesních oblastí i velmi pestře diferencovaného kulturního prostředí, tedy „napříč sociálním spektrem“ jak je dnes zvykem říkat. Jejich informovanost o tom, co je to mediace, co je v mediačním procesu čeká, je tedy velmi rozdílná. Nevědí většinou mnoho ani o osobě mediátora, který mediaci povede. (Není vzácností, že jsou zaměňovány pojmy mediace a meditace).

            Klient přichází s nákladem vlastních emocí, které se vytvářejí na základech jejich osobnostní výbavy, jsou ovlivněny jejich celkovou životní situací, a které se v prvé řadě vztahují k problému, jenž má být řešen. Můžeme očekávat pocity vzteku, zklamání z předchozích neúspěšných pokusů o řešení. Strach, že se nepodaří dosáhnout prosazení jeho zájmu. Intenzivní emoce lze očekávat u sporů rodinných, kde jsou vztahy velmi osobní a hluboké (rodiče, děti, rozcházející se partneři). Velké emoce vyvolá jistě i mediace problémů, jejichž součástí je i velkým objemem financí, nebo problém týkající se autorského práva k dílu či projektu, k němuž se váží silné emoční vazby a podobně.

            Velkým zdrojem emocí jsou i dosavadní vztahy mezi účastníky mediačního procesu-klienty mezi sebou. Jejich vzájemný poměr je spojený s řadou pozitivních i nepřátelských pocitů (mnohdy jsou v historii jejich vztahů přítomny oboje). Mívají osvojené stereotypy vzájemné komunikace, které jsou mnohdy příčinou, že nemohou dospět k dohodě bez zprostředkovatele. S těmito prožitky jsou spojena i jejich vzájemná očekávání, a tedy i emoce, s nimiž do mediace vstupují.

            Osoba mediátora a to, jak ji klient vnímá a prožívá, jaké pocity a očekávání v něm vyvolává, je rovněž zdrojem klientových emocí. Odvíjejí se od toho, zda má klient již nějaké zkušenosti a zážitky s mediací a s osobou mediátora. Zda tuto zkušenost získal už z kontaktu s nynějším mediátorem, či prošel v minulosti mediací někde jinde. Také se v poslední době objevují i v televizi pořady, v nichž vystupuje osoba mediátora. Pokud klient tyto pořady shlédl a rozhodl se na jejich základě k mediaci přistoupit, pak může dojít k rozporu mezi jeho očekáváním a skutečností. Osoba mediátora může také v klientovi pojetím své role v procesu či způsobem komunikace, vzezřením a jinými atributy své osoby, opět vyvolávat vzpomínky na osoby jiné, s nimiž má spojeny intenzivní emoční prožitky. Tím vnáší obě strany do mediačního procesu emoční dynamiku, kterou je někdy dosti těžko rozklíčovat a dovedně s ní zacházet.

            Zdrojem klientových emocí je i jeho očekávání ve vztahu k mediaci jako metodě řešení konfliktů. Něco si přečetl na internetu, něco shlédl v televizi, nebo má i konkrétní informaci od někoho, kdo už mediaci prožil a podělí se s ním o svoji zkušenost. Jiné emoční vyladění očekáváme od klientů, kteří zvolili mediaci na základě solidních informací a v důsledku svého vlastního rozhodnutí, jiné pak od těch, jimž byla mediace nějakou formou nařízena. Ti první vědí alespoň zhruba, jaký je průběh mediace, jaká pravidla mohou očekávat, jsou seznámeni s finančními podmínkami i přibližným rozsahem mediačních sezení, a jsou motivováni dosáhnout dohody. Klienti, kteří byli k mediaci odesláni rozhodnutím soudu, nebo se cítí k mediaci přinuceni či zmanipulováni jinými institucemi nebo ostatními účastníky mediace, vnášejí do mediačního procesu kromě emocí popsaných výše, ještě další emoční vlny, s nimiž se musíme vypořádat a které v krajním případě mohou mediaci i zablokovat.

            V každém případě je třeba si uvědomit, že v  mediaci jsou klienti i mediátor součástí společné situace a vytvářejí jeden systém, ve kterém se jeho subsystémy (mediátor, jednotliví klienti…) navzájem významně ovlivňují. A stejně tak, jak klienti působí emočně na mediátora (už jen tím, že mu jsou sympatičtí nebo nesympatičtí, svým chováním, svými postoji, tím, co a jak říkají, jak se chovají k sobě navzájem…), působí a ovlivňuje mediátor klienty například i tím, s jakými postoji k nim přistupuje, jak se k nim vědomě nebo i nevědomě chová, jaké emoce může klient u mediátora „číst“ z jeho mimiky či pantomimiky.

Rozdělte se do tří skupin.  V každé skupině si připravte situaci mediace, do které vstupují klienti (zúčastněné strany) v nějakém emočním rozpoložení (na kterém se ve skupině předem dohodnete). Instruujte a připravte zástupce z vašich řad, kteří budou představovat klienty v krátké hrané etudě.

Zástupce druhé skupiny bude v této etudě představovat mediátora.

Třetí skupina budou vnější pozorovatelé.

Všechny tři skupiny se postupně vystřídají ve všech rolích!

 

Vždy po ukončení etudy bude následovat sdělení: a) mediátora a případně zbytku jeho skupiny; b) skupiny pozorovatelů, jaké emoce vnímali u klientů, kteří v konkrétní etudě vystupovali. Nakonec sdělí skupina klientů, jaké emoce měly být podle záměru předvedeny. Tyto postřehy a výpovědi si všichni zaznamenají do pracovních sešitů.

 

První etuda

-mediátoři:

 

 

-pozorovatelé:

 

 

-klienti:

 

 

 

Druháí etuda

-mediátoři:

 

 

-pozorovatelé:

 

 

-klienti:

 

 

Třetí etuda

-mediátoři:

 

 

-pozorovatelé:

 

 

-klienti:

 

 

 

Cílem tohoto cvičení není zkoušení správnosti vašeho vnímání, ale poukázání na skutečnost, že různé úhly pohledů v nahlížení na stejnou situaci může přinášet trochu odlišná vidění stejné situace. Ve dvojicích si popovídejte o tom, v čem může být toto cvičení užitečné pro vás jako pro mediátory. Udělejte si poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

6.     MOŽNOSTI PRÁCE S EMOCEMI (PŘÍSTUPY, MODELY, STRATEGIE)

 

V této části nabízíme několik z mnoha možných přístupů k práci s emocemi v nás samotných, ale také s emocemi, které se objevují v interakci. Možná se budeme moci inspirovat v tom, jak se bránit svým emocím ve vztahu ke klientům, jak se vyhnout pocitům zlosti a naštvanosti, otrávenosti, bezmoci a bezradnosti a dalším emocím, které nám mohou být vnucovány, a které nás, pokud bychom je přijali, budou značně znevýhodňovat, protože bychom přestali být svébytní. Dostali bychom se do role reagujícího a tudíž závislého. Možná získáme i inspiraci pro práci s různými druhy agrese.

Metody, techniky a strategie, které zde uvádíme, ovšem nejsou určeny k mechanickému použití. Nechejme se jimi inspirovat a použijme to, co budeme sami cítit jako užitečné a v podobě, která bude odpovídat nám samým a našemu způsobu práce. Neaspirujeme na podání nějakých ucelených návodů typů „Jak na to – krok za krokem“ a jedná se také pouze o velmi kusý návrh některých pohledů, které se k tomuto tématu vztahují.

Jeden z autorů se kdysi pokusil o jakési základní členění možných přístupů k problémovým situacím (a tedy k situacím, které obsahují značný emocionální náboj).[4] To členění neaspirovalo na to, aby bylo zcela přesné a vyčerpávající, ale spíš aby posloužilo alespoň jako nějaký „záchytný bod“, ke kterému by mohli i ostatní  vztahovat své vlastní úvahy.

K řešení problémových situací tedy můžeme přistupovat několika způsoby (vynechávám způsoby neřešení, jako je např. rezignace, útěk od problému, atd.):

1.      První typ přístupů je možno nazývat „tlačit tu svou káru dál“. Jedná se o přístupy „frontálního“ působení na problémy a snaha o jejich systematické, převážně racionální a důsledné řešení („krok za krokem“). Jedná se o techniky, které se snaží problém jednoznačně překonat „svojí silou“ (tělesnou či mentální a duchovní), „zvítězit nad ním“. Problém sám je chápán jako něco více či méně statického, něco co je někým nebo něčím dáno.  U těchto přístupů emocionální složku situace tak trochu potlačujeme a snažíme se situace, které jsou bezesporu emocemi nabity řešit z pozice toho „který ví, jak se to má dělat“. K technikám a metodám tohoto přístupu můžeme přiřadit například „Schéma konstruktivního řešení problémů a konstruktivní diskuse“, SWOT analýzu, techniky „brainstormingu“, hledání právních a formálních řešení (která se vztahují k daným a platným právním a jiným předpisům), techniky založené na tlaku, zastrašování a využívání převahy, manipulaci, atd.

2.      Druhý typ přístupů připomíná „krocení divokého koně“. U těchto postupů bereme v úvahu něco jako „vlastní život problému“. Problémy jsou dynamické, mění se v průběhu řešení a my musíme tyto změny jasně vnímat, brát na ně ohled a být schopni na ně takticky reagovat. Kůň je sám o sobě mnohem silnější než člověk, přesto si jej člověk dokáže ovládnout. Aby toho byl schopen, nemůže používat strategii prostého měření vzájemných sil. Musí být schopen koni v pravý okamžik povolit uzdu, aby ji mohl zase v jiný okamžik, na jiném místě a v jiné konstelaci utáhnout. I zde se jedná o to, abychom nad problémem v jistém smyslu zvítězili a získali nad ním vládu. Typickou představitelkou těchto postupů (především u interpersonálních problémů) je třeba  asertivita a cílené manévrování.

3.      Třetím typ je nazván podle jednoho systému japonského bojového umění „aikidó strategie“.  Tento přístup, který má řadu společných rysů s předchozím typem, se od něj liší některými velmi podstatnými znaky. Zatímco „krocení koně“ je střetávání dvou samostatných systémů, v aikidó strategii vytváří řešitel s problémem společný systém a cílem tedy nemůže být problém nebo problémovou osobu porazit, získat nad ní převahu, ale uvézt sebe a problémovou osobu a tedy problém do harmonie (aby problém přestal být problémem a nebylo co řešit).

 

Nejobsáhlej se budeme věnovat modelu AIKIDÓ, krátce připomeneme některé zásady asertivity a nakonec budeme uvažovat o možnostech využití umění zakotvení. Ale ono to všechno spolu tak nějak souvisí…

 

Místo na poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

6.1.   AIKIDÓ jako model strategie interpersonální intervence a jeho možné využití v procesu mediace

 

Zajímavým modelem účinné interpersonální intervence a práce s emocemi, který je dobře použitelný i ve specifických podmínkách mediace, je model, který čerpá z japonského bojového umění AIKIDÓ. Termín AKIDÓ je tvořen třemi znaky: AI znamená harmonii, jednotu, souhlas, KI znamená vesmír, vesmírnou energii, přírodu, energii, duši a DÓ znamená cestu, dráhu nebo způsob života. Ai-ki-dó lze tedy přeložit jako „cesta k nalezení nebo dosažení harmonie“. Cílem aikidó primárně není porazit a zničit útočníka, ale dosáhnout takového stavu, kdy boj, konflikt není nutný, dosáhnout harmonie, což je cíl, který je vlastně totožný se základním cílem mediace. Na tomto místě se touto strategií budeme zabývat také proto, že se rovněž jedná o dobrý model pro práci s emocemi, eliminaci agrese a konfliktního chování.

Nejprve si dovolíme krátký úvod jako rámec  tohoto modelu. Za zakladatele aikidó je považován Morihei Uešiba (1983 – 1969),  který čerpal především ze starého samurajského bojového systému daitó-rjú, šintoismu, budhismu, taoismu a studia konfucionismu. Pro podrobnější seznámení odkazujeme na samostatnou práci: „Aikidó jako model strategie terapeutické a poradenské intervence.“[5] Jak jsme již naznačili, cílem aikidó není primárně porazit a zničit útočníka, ale dosáhnout takového stavu, kdy boj, konflikt není nutný, dosáhnout harmonie. Proto se v souvislosti s akidó nepoužívá zpravidla ani označení „útočník“ (útok), kterážto evokují konflikt. Spíše se užívá označení „vyzyvatel“ (výzva).

Krátké zamyšlení:

Zamyslete se nad významem jazyka a pojmenování věcí, situací, činností… na způsob nahlížení na to, co pojmenováváme (na konotaci pojmenovávaného) a na vytváření postojů, které k tomu zaujímáme. (Vzpomeňte si na příklady toho, kdy pojmenování má přímý vliv na postoje a udělejte si poznámky)

 

 

 

 

Důležitý je základní postoj, se kterým přistupujeme k lidem a tím postojem je respektování lidí kolem sebe, lidí (klientů) kteří mají svoje vlastní hodnoty, postoje, přesvědčení, i když s nimi nesouhlasíme. Základním principem aikidó strategie je tedy princip koordinace a harmonie.

 

Princip koordinace a harmonie v aikidu znamená:

 

· ve vhodný okamžik (tj. v době, kdy je problém aktuální a kdy jej máme možnost ovlivňovat, případně v době těsně před tím, než druhý přichází s útokem, atd.…)

· ve vhodné vzdálenosti (tj. kdy vstupujeme s tím, se kterým komunikujeme do přiměřeně blízkého vtahu, kdy si jej pouštíme tak daleko“ k tělu“, jak si to žádá situace, atd.…)

· ve vyrovnaném stavu mysli se (tj. v situaci, kdy jsme sami vyrovnaní, nereagujeme emotivně, atd.…)

· připojit k protivníkovu útoku (tj. nevytvářet spor, hledat možné souhlasy, atd.…)

· pohybovat se spolu s ním (tj. pozorně ho vnímat a všímat si ho, doprovázet ho v jeho postojích a názorech, atd.…)

· postupně změnit směr pohybu a jeho dynamiku (tj. zvolna a nepozorovaně ovlivňovat to, co se děje a jak se to děje, atd.…)

· postupně začít útok plně kontrolovat (a navodit takovou situaci, kdy útok není potřebný a užitečný)[6]

 

Princip koordinace a harmonie má několik aspektů:

Vnitřní koordinace a harmonie - koordinace všech svých kapacit a jejich společné zapojení jako celku – týká se duševní i fyzické stránky. Pouze ten, který sám prožívá svoji vnitřní harmonii, může dostatečně ostře vnímat co se kolem něj děje a snadněji dokáže s jevy kolem sebe nakládat. Měl by znát sebe, své obvyklé reakce na různé situace, protože jeho způsob reagování může být vysledován i dalšími účastníky interakce a ti se mohou právě na tato jeho zranitelná místa zaměřit. Znalost vlastních reakcí je nezbytně nutná proto, abychom byli schopni své bezprostřední reakce kontrolovat a zvládat. Tím nalezneme jakési svoje těžiště (v terminologii aikidó – hara). Pokud se nám to podaří, budeme mnohem stabilnější (vyrovnanější), než naši oponenti.

Víte o něčem, co je pro vás typické, o nějaké své typické reakci, o situaci,  na kterou reagujete citlivěji nebo která se vám obtížněji zvládá?

 

 

 

 

 

 

Koordinace a zharmonizování se s prostředím – respektování prostředí, ve kterém se nacházíme – ve smyslu sociálním, věcném i časovém). Měli bychom být schopni přijmout podmínky, ve kterých se nacházíme, abychom proti nim nemuseli bojovat a rozdělovat svoji pozornost a energii. Aby se nám to povedlo, měli bychom mít možnost se s tímto prostředím dostatečně seznámit.

 

 

Uvědomujete si nějakou nebo nějaké situace, kdy se vám nedařilo takovéto zharmonizování s prostředím?

 

 

 

 

 

Koordinace a zharmonizování se s oponentem – vyhnutí se přímému útoku a připojení se k úsilí oponenta. (Bojovník aikidó se výzvám  nebrání, ale naopak výzvy vítá, protože právě ty mu nejlépe umožňují, aby se měl šanci zdokonalovat ve svém umění aikidó. Podobně by se ani mediátor neměl výzvám bránit a spíše je ze stejných důvodů vítat.)

Uvědomte si, co vám může bránit ve zharmonizování se s klienty a co vám brání v tom, abyste mohli akce obtížného klienta vítat (ve výše uvedeném smyslu)?

 

 

 

 

 

S principem koordinace a harmonie souvisejí některé další principy, které se v aikidó uplatňují:

 

Princip využití síly protivníka:

Je-li aikidista tlačen nebo tahán, nestaví se proti této síle, ale připojuje se k ní. Taková akce ovšem musí proběhnout koordinovaně s útokem, tj. přesně tehdy, kdy se útok uskutečňuje. Proto musí být aikidistou útok zavčas rozpoznán (ještě před tím, než dojde k jeho manifestaci navenek).

Totéž je užitečné respektovat v problémové komunikaci. Nebývá příliš užitečné se postavit proti síle, která k nám směřuje. Ten, který nás napadá, obviňuje, něco nám vyčítá či zazlívá je připraven na to, že se budeme bránit, obhajovat, argumentovat, omlouvat nebo že použijeme protiútok. Méně je připraven na to, že bychom s ním souhlasili a nepřijali konfrontaci. Sjednocení s útočníkem, agresorem bývá užitečnější dříve, než stihne reálně zaútočit, kdy bychom reagovali na tento útok, na toto prohlášení ještě dříve, než bylo vysloveno.

 

Princip koncentrace síly:

Tento princip znamená usměrnění veškeré dostupné síly v daném okamžiku do daného místa (princip “já-zde-a nyní”). Veškerou svoji energii soustředíme na podstatné a pomíjíme a nerozptylujeme se nepodstatným. S tímto principem úzce souvisí:

 

Princip relaxace:

          Pokud nás útočník uchopí za určitou část těla, máme tendenci ke zpevnění celého těla a znemožnění jeho pohybu. Útočník ovšem drží jen určitou část těla a my máme, zachováme-li relaxovaný zbytek svého těla, úplnou volnost v ostatních částech těla. Není dobré, abychom se snažili pohybovat tou částí těla, která je držena, ale je účelné pohybovat těmi částmi, u kterých to je možné a zaujmout takový postoj, který protivníka vychyluje z rovnováhy.

Pokud v diskusi uvízneme ve slepé uličce a „zadrhneme se“ v nějakém problému, není příliš užitečné vynakládat příliš mnoho úsilí k překonání takových zádrhelů. Bývá prospěšnější, pokusit se převést pozornost k jinému tématu, které nemusí být tolik sporné, kde můžeme snáz najít souhlas.

 

 

Zkuste si chvíli s partnerem (kolegou) o těchto principech a jejich možné aplikaci v procesu mediace popovídat. Případně si můžete udělat poznámky.

 

 

 

 

 

 

 

Aikidista“ přistupuje ke svým protivníkům (vyzyvatelům) na základě holistického pohledu, podobně jak by měl k problémům přistupovat i pomáhající pracovník (poradce, sociální pracovník, mediátor…)  Protivník nebo nepříjemný (obtížný) klient je vnímán:

  • v přímém vztahu k aikidistovi (mediátorovi)
  • ve vztahu k okolí (materiální prostředí a ostatní lidé)
  • ve vztahu k aktuálním prostorovým a časovým faktorům.

Své oponenty, problémové klienty vnímá pomáhající jako někoho, kdo je součástí systému, ve kterém se nachází a je jeho součástí i on sám.  Posuzuje je především ve vztahu:

· k sobě (osobní vztah, osobní sympatie, averze, na základě jakých referencí mne účastník bude pravděpodobně vnímat...) Pomáhající (mediátor) by se měl maximálně orientovat v tom, s jakými postoji vůči jeho osobě jeho klienti do společné situace vstupují. Tato znalost mu může významně pomoci při volbě konkrétní taktiky při jeho práci. Nejde o to, abychom se snažili dokazovat, že ten či onen pohled na naši osobu je správný či nesprávný nebo abychom se snažili pohled účastníků na nás měnit, ale abychom si byli schopni uvědomit svoji pozici a mohli ji maximálně využívat.

· k okolí (příslušnost k určité instituci, sociální skupině, náboženství, politické straně, s kým se stýká, jaké má záliby, slabosti...) Rovněž toto jsou důležité informace o účastnících společné situace. Pokud je účastník svázán s nějakou institucí, vyhraněnou sociální skupinou, náboženstvím, politickou stranou, budou jeho postoje a tendence reagování pravděpodobně tímto faktem silně ovlivněny. Každé vyhraněné společenství lidí má tendenci „vtisknout“ svým členům specifický pohled na svět, který odpovídá ideologii daného společenství. Tato zjištění opět neslouží tomu, abychom se snažili přesvědčení a postoje účastníků měnit, ale k tomu, abychom měli možnost pochopit zdroje, ze kterých jejich postoje vycházejí a měli možnost zvolit takovou „řeč“, které budou tito konkrétní účastníci rozumět, abychom se dokázali jednat koordinovaně s jejich vidění světa.

  •   . k aktuálním prostorovým a časovým faktorům (bude jednání probíhat na cizí  půdě, na vlastní půdě, v neutrálním prostředí, určujeme                         časové podmínky jednání my nebo někdo jiný?...). Pomáhající (mediátor) by si měl uvědomovat pozici každého z účastníků v prostoru a čase. Například ten, kdo vyjednává ve svém prostředí, na které je zvyklý, kde má zázemí a ten kdo určuje čas pro vyjednávání, nebo kdo má možnost s časem snadněji manipulovat, vstupuje do vyjednávání se znatelnými výhodami. Pokud si nemáme možnost pro vyjednávání (mediaci) zajistit vlastní prostředí, je velmi užitečné si tuto aktuální situaci plně uvědomit, uvědomit si to, jak na nás toto prostředí působí a tyto skutečnosti přijmout a případně využít pro vlastní akci.

Základní cíle aikida tedy můžeme shrnout takto:

1.      Využít výzvy k lepšímu poznání vyzyvatele (útočníka)

2.      Ukázat a zprostředkovat vyzyvateli, možnosti efektivnějšího investování energie (agrese vůči jiným či sobě samému je neefektivní)

3.      Dosáhnout stavu harmonie (uvnitř i navenek)

4.      Lépe poznat, rozvíjet a formovat svoji vlastní osobnost

 

A to jsou cíle, které také přímo souvisejí s emocemi a jejich zvládáním v procesu mediace. I v této situaci nám mohou negativní emoce klientů, jejich hostilita a agrese, provokace mezi sebou navzájem i vůči mediátorovi sloužit jako velmi vydatný zdroj poznání. Jsou to situace, které nám dávají šanci klientům názorně zprostředkovat, že energii, kterou investují do konfliktu, soupeření a agrese, mohou investovat efektivněji. Jsou to také situace, ve kterých máme dobrou příležitost učit se navozovat a dosahovat harmonii uvnitř sebe (tedy práce se svými vlastními emocemi) i mimo sebe (práce s emocemi, které se nacházejí v poli, ve kterém se společně se svými klienty právě nachází). Značným ziskem je pro mediátora fakt, každá taková zkušenost je pro něj významnou šancí, jak lépe poznat sám sebe.

Vzpomenete si na nějaké situace, ve kterých se vám podařilo, alespoň částečně některé z těchto cílů naplnit? Pobavte se o tom s kolegou a o zkušenosti kolegy si udělejte několik poznámek tak, abyste o ní mohli referovat.

 

 

 

 

 

 

 

Taktika AIKIDÓ:

Alespoň krátce se ještě zmíníme o základních taktických přístupech aikida. Zmiňujeme se o nich proto, že se jedná o taktiku, která je v souladu se základním cílem aikidó, eliminovat konflikt, důvody ke konfliktu a hledat harmonii. Jinými slovy jde o taktiku, která je využitelná pro zvládání emocí agrese a soupeření.

Rozpoznání útoku:

Včasné rozpoznání útoku je jednou ze základních podmínek úspěchu aikidó-strategie. Abychom byli schopni útok zavčas rozpoznat, je třeba, abychom byli dobře seznámeni s maximálním množstvím různých forem útoku. To je v souladu se starým japonským principem, že "k účinné obraně je nejdůležitější poznání nepřítele". Útok také sám v sobě obsahuje řadu elementů, kterých je možno v aikidó účelně využívat k neutralizaci agrese.

Abychom byli v této dovednosti úspěšnější, bývá tedy dobré, pokud máme představu o různých podobách možných útoků (výzev). To platí i pro situaci mediace, kde je dobré si zopakovat a uvědomit si, s jakými výzvami ze strany klientů mediace se můžeme setkávat, jaké hry s námi naši klienti mohou zkoušet hrát.

 

 

 

Zkuste si pojmenovat alespoň několik typů výzev nebo her, kterým můžeme být jako mediátoři vystaveni. Dejte ji název a zaznamenejte si je.

 

 

 

 

 

 

 

V této souvislosti si dovolujeme navíc doporučit, abychom si povolili vnímat to, jaké pocity v nás klienti v aktuální situaci vyvolávají, jaké emoce v nás vzbuzují. Přestože nám to může připadat jako nebezpečně nevědecké, je pravděpodobné, že když budeme pozorně naslouchat svým pocitům, tak zacítíme něco, jak nejčastěji působí daná osoba na lidi ve svém okolí a jaké emoční doprovody v nich takové chování vyvolává. Tomuto jevu se říká „paralelní proces“ a může nám pomoct nejen v dovednosti „včasně rozpoznávat útok“, ale především může být zdrojem vydatné a nezprostředkované informace o klientech, se kterými se chystáme pracovat.

Reagování s předstihem:

Schopnost reagovat ještě před tím, než začal vlastní útok je jedním ze základních předpokladů úspěšné aikidó-strategie. Když je vyzyvatel plně soustředěn na provedení určité akce, stává se jeho myšlení "jednosměrným" a většinou je tudíž schopen na zásah aikidó reagovat příliš pozdě, což pro něj znamená vyvedení z rovnováhy a rytmu a zkomplikuje mu možnost dosáhnout svého záměru. Již započatou akci (pohyb) je obtížné zastavit!

Totéž může být výhodou při vyjednávání a při mediaci. Tam, kde je možno očekávat nějakou manipulativní akci, nebo kde je možno očekávat vyjádření nějakých destruktivních emocí, může být užitečné tyto emoce pojmenovat, uznat jejich legitimitu a vyjádřit pochopení k jejich výskytu dřív, než se mají možnost skutečně rozvinout. Tím tyto emoce a manipulace oslabujeme, protože vyjadřujeme, že o nich víme a počítáme s nimi a současně vytváříme situaci, kdy pokud je bude klient dále vyjadřovat, bude se vlastně chovat v souladu s naším předpokladem, což pro něj nebude zdaleka tak atraktivní a užitečná situace, jak původně zamýšlel.

Jak byste reagovali s předstihem tam, kde je možno očekávat:

·         agresivní jednání zastrašujícího klienta?

 

·         reakci typu „vše je marnost“?

 

·         striktně racionalizujícího klienta, který se snaží udržet kontrolu nad situaci?

 

Nenápadné uvádění do souladu s vyzývatelem:

Jak jsme se už zmínili, útok je pro aikidistu příležitostí dozvědět se o svém protivníkovi něco víc. Nikdy se s útočníkem nekonfrontuje, vyhne se přímému inkasování rány (nemá potřebu dokazovat útočníkovi, sobě nebo komukoli jinému, že ji snese) a útok směřuje do prázdna. Aikidista" přitom zkoordinuje svoji akci s akcí útočníka a připojí se k jeho úsilí. Tím ovšem útočníka vychyluje z jeho rovnováhy a aikidista získává nad akcí kontrolu. Tak do určité míry splývá příčina s efektem a lze sledovat spíše spojení sil zaměřené na společné řešení problémů (neutralizaci agrese a redirekci energie). Akceptuje, pohybuje se a sjednocuje se s tokem energie útočníka ve směru, ve kterém tato energie proudí. V důsledku takového "promíchávání" mizí rezistence, protože aikidista nenabízí nic, vůči čemu by měl být vyzyvatel rezistentní. Potenciál vyzyvatelovy rezistence tedy může aikidista  převést pozitivnějším a konstruktivnějším směrem. Agresorovi je jeho agrese jakoby povolena a tím pro něj ztrácí přitažlivost.

Užitečným momentem při vyjednávání je vyjádření respektování oponenta. Potřebu uznání, respektu má každý člověk, tedy i náš oponent. Jednak je důležité umět tento respekt oponentovi vyjádřit jako člověku (eliminujeme přezíravý, nadřazený pohled a respektujeme oponentovu individualitu). Rovněž bychom měli být schopni respektovat oponentovy pocity a emoce. Pokud toho nejsme schopni, existuje nebezpečí, že u oponenta podpoříme jeho defenzivní tendence a navodíme konfrontační situaci.

Abychom minimalizovali nebezpečí konfrontací, bývá výhodné vyjadřovat se svým oponentem maximum souhlasu, abychom se co nejvíce sjednotili s jeho energetickým polem. Zde je možno citovat Williama Uryho: „Chcete-li, aby vám naslouchal, začněte tím, že budete naslouchat jemu. Chcete-li, aby respektoval váš pohled na věc, respektujte vy ten jeho. Chcete-li, aby s vámi souhlasil, přijměte jeho argumenty všude tam, kde je to pro vás možné.“[7]

Vyjadřování souhlasu může probíhat různými způsoby. Základním je schopnost naslouchání, kdy dáváme tomu druhému dostatečný prostor pro vyjádření jeho postojů, pocitů a emocí bez toho, že bychom se k nim vyjadřovali a hodnotili je. Okamžité skákání do řeči, přerušování, případně rychlé argumentování působí jako agresivní zasahování, vůči kterému je třeba se bránit.

Další užitečnou dovedností, kterou lze uplatnit při vyjednávání k navození souladu s oponentem je dovednost parafrázovat vnímané. Tím, že svými slovy zopakujeme, jak jsme sdělení  pochopili, dáváme oponentovi potvrzení, že jsme mu skutečně naslouchali, že se mu snažíme porozumět a případně pocit uspokojení z toho, že nás může případně opravit.

Poslední dovedností, na kterou v této souvislosti ještě upozorníme, je dovednost zrcadlení, což v podstatě znamená schopnost přijetí způsobu řeči klienta, nářečí, vyjadřování podobných gest a mimiky.

Uplatňování uváděných dovedností může být spojeno s významnými nebezpečími. Zkuste se nad tímto nebezpečím zamyslet a udělejte si k tomu několik poznámek.

 

 

 

 

Rozšíření:

Pokud se aikidistovi podaří sladit s akcemi vyzyvatele, může tyto akce (pohyby) protahovat o něco dále ve směru jeho energetického toku, než kam by sahaly přirozeně, čímž vyvádí vyzyvatele z rovnováhy a činí ho bezbranějším. Převádí akce absurdně až do konce. To samozřejmě vyzyvatele dezorientuje, čímž je pro něj obtížnější dále ovlivňovat směr toku své energie.

Podobně se nemusí mediátor pouštět do konfrontace s klientem. Může vyjadřovat souhlas s klientovým tvrzením a reinterpretovat jej tak, aby bylo možno takové tvrzení použít ve prospěch dohody. Např.: „Ano, je v pořádku, že jste tak opatrný (vyjádření souhlasu), protože dohoda, se kterou mohou být oba spokojeni, musí být uzavírána s pečlivostí a tak, aby jí všichni plně rozuměli (rozšíření).“ Jednu z podob takového verbálního rozšíření je možno vyjádřit slovním spojením „ano a…“  („Ano, postupujeme pomalu a to nám právě pomáhá zajistit, aby dohoda byla kvalitnější.“) V běžné řeči používáme spíše formulaci "ano..., ale", kterážto formulace v sobě ovšem zároveň obsahuje odmítnutí, negaci, čili otevírá atmosféru k protiargumentaci a konfliktu. Formulace "ano..., ale" v podstatě říká, že dotyčný vlastně nemá pravdu, a proto ho musíme opravovat.

Zamyslete se nad možnostmi rozšíření u některých tvrzení:

·         „Mám pocit, že to k ničemu nevede“

 

·         „Udělám ústupek, pokud udělá ústupek on.“

 

·         (na toto místo si sami doplňte nějaké tvrzení, se kterým jste se již někdy sami setkali)

 

 

 

 

 

 

Paradox a neočekávané:

Už na počátku střetnutí s vyzývatelem užívá aikidista  paradoxu a neočekávaného. Případného útočníka vítá "s otevřenou náručí" a chová se tak, že jeho chování je v rozporu s útočníkovým schématem očekávání. Např. namísto ústupu přichází k útočníkovi blíž (ve fyzickém i v přeneseném smyslu), namísto defenzivního chování se k jeho útoku připojuje a provádí kreace, které směřují k pozitivnímu vyústění.

Rovněž při vyjednávání a mediaci býváme vystaveni útokům a provokacím ze strany klientů (agresivní chování, „kamenná tvář“, obviňování, urejpanost…). Takové chování v nás má vzbudit odpovídající emoce a s nimi související reakce. Tím, že nezareagujeme na klientovy výzvy bezprostředně tak, jak klient očekává, bývá zpravidla zmaten a často si neuvědomuje, že už v této chvíli u něj dochází ke změně. Při mediaci a vyjednávání platí podobná pravidla jako u aikidó. Klienta jistě spíše vyvede z míry, když jako odpověď na jeho agresivní, soupeřivé jednání budeme odpovídat laskavým a vstřícným chováním a "spíše než bychom utíkali, se ještě víc přibližujeme" ke klientovi. Místo defenzivního chování můžeme například klienta požádat o radu či doporučení. Tím mu paradoxně "povolíme", aby se v dané situaci choval tak, jak si předsevzal (tedy "dominantně"), uznáme jeho kompetentnost a určitý status. Tím klientovi samozřejmě polichotíme, ale zároveň ho do jisté míry odzbrojíme a on se tak stává snáze ovlivnitelným. Paradoxní reakce mívá ještě jeden důležitý efekt. Pokud reagujeme paradoxem, je naše reakce ozvláštněna a podobně jako v psaném textu např. červené podtržení, připoutává svojí neobvyklostí více klientovu pozornost a klient se stává vnímavějším k tomu, co říkáme nebo děláme.

Používáte někdy paradox? V jakých situacích?

 

 

 

 

 

Odlehčování a smysl pro humor:

S paradoxním přístupem souvisí i odlehčování a humor. Pokud se aikidistovi (mediátorovi, vyjednávači...) podaří, aby se útočník zasmál, naruší výrazně jeho původní koncepci útoku a činí ho tak přístupnějšího dohodě. Uvědomme si, že i humor by měl citlivý, respektující druhé a skutečnost, že každý z nás si může dovolit v oblasti humoru něco jiného. To, co z úst jednoho zní přijatelně, z úst druhého se jedná o nehoráznost.

Nevyvyšování se:

Aikidista  nepřistupuje k vyzyvateli příliš sebevědomě a v postavení, které ve vyzyvateli vzbuzuje obavu či strach. Spíše vystupuje uvolněně a někdy až mírně poníženě, protože takové chování příliš nenaráží na odpor (není provokující). Ze strany útočníka může častěji docházet k podcenění aikidisty, který vyjadřuje skromnost a nesnaží se získat si za každou cenu respekt. Tato pozice dává aikidistovi větší manévrovací prostor a navíc umožňuje vyzyvateli, aby si sám interpretoval svoji případnou změnu jako "svoji zásluhu", jako něco, co on sám také chtěl.

To platí s výhradami i pro mediátora. Jistý rozdíl je dán tím, že mediátor je role, která je zpravidla formálně daná, takže je mu autorita a jistá míra moci jaksi podsouvána. Přesto je možno jako mediátor pracovat více formálně a využívat delegovanou autoritu nebo volněji, kde se části své dané pozice vzdám a do jisté míry přenesu těžiště více na stranu klientů.

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

6.2.   Asertivita

Na tomto místě nechceme vysvětlovat vysvětlené a seznamovat se známým. Asertivita je obecně známým přístupem, který by vycvičenému umožňoval prosadit se tam, kde je o oprávněnosti svých požadavků plně přesvědčen. My se budeme o asertivitě zmiňovat především v souvislosti s dovedností odolávat emočnímu nátlaku. Mimochodem, první knížkou, kterou jsem kdysi dávno o asertivitě četl, byla knížka M. J. Smithe s názvem: „When I Say No I feel guilty“ (Čili: „Když říkám ne, cítím se vinen“)[8] a pocit viny je dosti významnou emocí, prostřednictvím které je možno lidmi manipulovat.

Asertivní chování nám může sloužit k udržování si jasných hranic mezi námi a ostatními lidmi, k sebeprosazení se tam, kde k tomu máme oprávnění, k obraně před manipulací ze strany ostatních lidí. Je to ovšem i metoda, která nám pomáhá učit se také respektovat potřeby druhých a spolupracovat s nimi. Být asertivní znamená stát si na svých právech bez nutnosti někoho jiného ponižovat a současně respektovat právo druhých na jejich vlastní názor, který nemusí odpovídat názoru našemu.[9]

Pokud jsme asertivní, dovedeme (podle Praškových):

-          snášet bez stresu i komplikované mezilidské situace

-          jasně a přiměřeně vyjadřovat vlastní pocity

-          říkat ano nebo ne v souladu s tím, co doopravdy chceme

-          požádat o to, co potřebujeme

-          přijmout odmítnutí od druhého bez pocitu urážky

-          přijmout kritiku bez vzdoru či sebeodsuzování

-          umění konstruktivně kritizovat

-          vyjádřit i přijmout kompliment

-          prosadit svoje oprávněné požadavky

-          citlivě naslouchat druhému

-          uzavírat rozumné kompromisy

-          spolupracovat s druhými k oboustranné spokojenosti[10]

 

Zájemce o podrobnější informace o asertivitě odkazujeme na zmíněnou publikaci Praškových, případně klasickou knihu M. J. Smitha, kterou jsme také citovali. Na tomto místě si dovolíme pouze zopakovat základní asertivní práva:

1.      Mám právo posuzovat svoje vlastní jednání, myšlenky a pocity a být si za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný.

2.      Mám právo neposkytovat žádné výmluvy, vysvětlení ani ospravedlnění.

3.      Mám právo posoudit, zda a nakolik jsem zodpovědný za řešení problémů jiných lidí

4.      Mám právo změnit svůj názor

5.      Mám právo dělat chyby.

6.      Mám právo říci: „Já nevím.“

7.      Mám právo být nezávislý na dobré vůli jiných lidí

8.      Mám právo činit nelogická rozhodnutí

9.      Mám právo říct: „Já nerozumím.“

10.  Mám právo říct: „Je mi to jedno.“

11.  Mám právo nebýt asertivní (Toto právo přikládá L. Smékal)

 

 

Ve dvojicích si chvíli popovídejte o tom, která z uvedených práv ve svém životě již využíváte, a která vám dělají potíže?

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

6.3.   Všímavé  uvědomělé prožívání, které je zakotveno v tělesné skutečnosti.

            Uvědoměním si prožitků, které nám zprostředkovává našich pět tělesných smyslů, tedy hmat, chuť, čich, zrak a sluch v okamžiku teď a tady, docházíme k tělesně zakotvenému prožívání skutečnosti. Necháváme svoji mysl volně se vznášet, přecházet od jednoho smyslu k druhému a všímat a uvědomovat si co nejintenzivněji své skutečné prožívání a pocity, které nám jednotlivé smysly jako komunikační kanály zprostředkovávají v kontaktu se skutečností, v níž se právě nacházíme. Nevysvětlujeme, neanalyzujeme, neinterpretujeme, pouze vnímáme, všímáme si a uvědomujeme. Takto získané a vlastní prožité vědění je autochtonní, skutečné, a na jeho základě pak děláme vlastní svobodná rozhodnutí, neovlivněná vnějšími tlaky a názory druhých.

Opakem toho je heterochtonní. Nevychází z vlastního skutečného prožitku, naopak někdy nás nutí k jeho popření či vytěsnění. Jsou to tlaky z venku, názory druhých, normy, hodnocení, měřítka, zvyklosti. Příkladem toho jsou různé ustálené předpoklady, jakože „žena patří k plotně“ nebo „chlap, který pláče, je baba“ či „pracovník pomáhajících profesí je tu především pro druhé“ a mnoho dalších. Dokonce i poměrně nevinné relaxační metody, jako je např. autogenní trénink, obsahují značné prvky heterochtonnosti – „pravá noha je těžká, čelo ovívá chladný větřík…“ možná i proto mají někteří lidé problém poddat se hypnotickému hlasu trenéra a místo relaxace pociťují stupňující se napětí.

Zkusíme si nyní malé cvičení, které napomáhá kultivaci všímavosti vůči pocitům, zakotveným v tělesně prožívané skutečnosti. Toto cvičení můžeme ještě prohloubit a posunout  směrem k metodě, vypracované koncem 70. Let Eugenem T. Gendlinem. Tato metoda se nazývá focusing. Focus – ohnisko, zjednodušeně tedy lze hovořit o jakémsi hledání ohnisek pocitů v těle - fokusování a jejich následné pojmenování.

            V našem těle je „uložena“ spousta prožitků, informací, které se neuvědomovány a nezpracovány hromadí a někdy sukují a blokují. Gendlin[11] vnímá tělo holisticky jako „úplné prostředí těla, mozku a mysli, tak, jak je prožíváme. Posuny, které vyvolává a prociťuje tělo, se dotýkají i hlubších mozkových struktur“.  Focusing směřuje dovnitř těla a získáváme jím informace , co je uvnitř ukryto a neuvědomováno, přestože to tam pracuje a ovlivňuje to naše prožívání i emoce.

Nebudeme zde nacvičovat podrobně focusování, projdeme si jen nejzákladnější postup:

Nejprve použijeme metodu zakotvení v tělesně prožívané skutečnosti. Ponecháme mysl volně se vznášet a čekáme, zda se nám v těle objeví nějaký pocit, který k sobě mysl přitahuje. Všimneme si lokality, kde se tento pocit nalézá. Poté si všimneme, zda se jedná o pocit příjemný či nepříjemný. Chvíli u něj setrváváme a čekáme, co se nám k němu v mysli vynoří, eventuálně se nám vybaví slovo, kterým bychom ho pojmenovali. Velmi důležité je tu „nenásilí“, nechat svoji mysl a své tělo, aby našli kontakt a komunikovali bez toho, abychom je vůlí tlačili. Poté, co se nám vybaví pojmenování pocitu, necháme mysl volně přecházet od pojmenování k pocitu a zpět, a všímáme si, co se děje s pocitem i s jeho slovním pojmenováním. Většinou zjistíme, že se oboje pohybuje, posouvá, proměňuje. Pokud nastane soulad, slovo s pocitem rezonuje. Dalším krokem může být dotazování, můžeme klást otázky, ale odpovědi neformulujeme racionálně, počkáme zase, co se vynoří, někdy je to překvapivé a nedává to hned smysl. Ale buďme trpěliví. Posledním krokem pak je přijetí toho, co proběhlo, přijetí informací, které jsme fokusováním získali. Často už v průběhu procesu dochází k uvolnění, vyjasnění, pochopení a úlevě. Můžeme se i svého těla zeptat, co by s tím chtělo udělat, a přijmeme každou odpověď.

Toto je jen velmi stručný základní popis toho, co se při focusingu děje a co můžeme očekávat. „Focusing pomáhá, aby se z implicitního stalo explicitní. Přiměje nejasné preverbální vědění, aby našlo své vyjádření a definice“

 

Místo pro poznámky:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY:

 


[1] BONDER, Nilton. Jidiše kop: Tvůrčí řešení problémů v židovské tradici, vzdělanosti a humoru. 1. vyd. Praha:Euromedia Group, k. s., 2008, 144 s. ISBN 978-80-242-2010-9.

[2] SMÉKAL, Lubomír. Psychologie a pomáhající profese. 1. Vydání. Přerov: PPŠ-Institut celoživotního vzdělávání, 2011. 58 s.

[3] Shott, Susan. Emotion and Social Life: A Symbolic Interactionist Analysis, In American Journal of Sociology
Vol. 84, No. 6 (May, 1979), pp. 1317-1334, Dostupný na World Wide Web https://www.jstor.org/stable/2777894

[4]  SMÉKAL, Lubomír. Problémy jsou skryté příležitosti [online]. c 2010 [cit. 3. února 2010]. Dostupný na World Wide Web https://www.lubomirsmekal.cz/news/problemy-jsou-skryte-prilezitosti/

[5]SMÉKAL, Lubomír. Aikidó – jako model strategie terapeutické a poradenské intervence [online]. c 2010 [cit. 3. února 2010]. Dostupný na World Wide Web https://www.lubomirsmekal.cz/news/aikido/

[6] SMÉKAL, Lubomír. Aikidó – jako model strategie terapeutické a poradenské intervence [online]. c 2010 [cit. 3. února 2010]. Dostupný na World Wide Web https://www.lubomirsmekal.cz/news/aikido/

[7] URY, William. Jak překonat nesouhlas: Zásady vyjednávání s lidmi, s nimiž nelze vyjednávat. 1. vyd. Praha: Management Press, 1995. 128 s. ISBN 80-85603-83-7

[8] SMITH, Manuel, J. When I Say No, I Feel Guilty. New York: Bantam Books 1975. 4. vyd. 325 s. ISBN 0-553-26390-0

[9] SMÉKAL, Lubomír. PIŇOSOVÁ, Ludmila. Komunikační dovednosti. 1. vyd. Brno: DROM, 2003. 42 s.

[10] PRAŠKO, Ján, PRAŠKOVÁ, Hana. Asertivitou proti stresu. Praha: Grada  2007, 2.vyd,  280 s. ISBN 978-80-247-1697-8

[11] GENDLIN, Eugen, T. Focusing, Tělesné prožívání jako terapeutický zdroj. Praha: Portál 2003. 1.vyd. 176. ISBN 80-7178-793-0

 

Zpět